Jak jsem nezdolal Hoverlu

Od posledniho prispevku uplynula nejaka doba. Ale moc se toho nezmenilo, protoze vylet do hor se take prilis nepovedl.

Cesta tam
Autobus do Kolomye jede asi 5h, protoze ukrajinske silnice nepatri zrovna k vystavnim. V Kolomyi mame vsak naprosto netypicke stesti a chytame nejspis posledin marsrutku do Verchoviny. Nastupujeme, kdyz uz chce ridic odjizdet.
Marsrutka je precpana, a jeste s nami jedou mistni burani. Ve Verchovine vysedame, zatimco se marsrutka plni naprosto k prasknuti. Zahy zjistujeme, ze jede tam, kam potrebujeme a tak jsme netakticky vyklidili mista a cpeme se zpatky. Je zajimave, ze nezalezi na poctu lidi uvnitr, protoze se do marsrutky vzdycky dalsi dva nebo jeden clovek vejde. Nechapu. Ja cast cesty jedu zaveseny za obe ruce na lidmi, kteri sedi na ctyrsedadle. Ridic nas vyhazuje na rozcesti k Besterecku. Dal uz se dneska nedostaneme, protoze prsi a prsi.

Den prvni
Po probuzeni uz neprsi. Je sice oblacnost, ale ta by se mela postupem casu protrhat. Do Besterecka to par kilometru jde, zacina svitit slunko a tak to neni moc prijemna prochazka. Ve vesnicce je dokonce maly obchudek a tak nakupuji nejake jidlo.
Jeliko chceme na hreben kratsi cestou a ne jako vsichni ostatni pres horu Pip Ivan (nebo take Cerna hora), tak volime jinou cestu. Nejaci Polaci nas ujistuji, ze pry jdeme dobre. Po ceste je znacena cervena cyklostezka a zluta turisticka znacka.
Po case vsak zacina byt zrejmejsi, ze bud jdeme spatne a nebo je spatna mapa. Uplne vracet se nam nechce a tak bereme jednu odbocku smerem na zapad, kam potrebujeme. U brodu pres reku se Silva koupe. Pak jdeme k jakemusi staveni a ptame se pani na cestu. No, moc nam nepomohla a mapu jsem ji asi nemel ani ukazovat.
Po chvili na nejpravdepodobnejsi ceste potkavame dva lidi, kteri nam tvrdi, ze se tudy na hreben dostaneme. Pry to neni uplne jednoducha cesta, ale jde to. Tak jdeme, oni tamtudy museli taky nejak jit. Cesta kopiruje prvne vyschle korytu a pak reku, kterou musime nekolikrat brodit. Postupujeme pomalu, protoze musime casto zastavovat a hledat bez batohu, kam stezka pokracuje.
Po case zacne prset a v dalsim neprehlednem miste presvedcuji Silvu, ze nema cenu pokracovat dal a ze nejlepsi bude vratit se do Besterecka. Vracime se, prestava prset a stavime stan. Za dnesek jsme se nikam nedostali.

Den druhy
Dneska uz volime jistotu, a jdeme smerem na Pip Ivan, kam jdou vsichni ostatni. Znamena to asi 1200 vyskovych metru vystupu. Sviti slunicko, je teplo, delame casto zastavky a splhame se nahoru.
Po ceste nas chyta bourka, ale nejde o nic hrozneho a po 45 minutach je od deste klid. Poslednich par set metru je opravdu prudkych a tak se sineme. Nahore uz vidime Pip Ivana a rozcesti, na kterem se na hrebenu dame na opacnou stranu. Zase se zacinaji stahovat mraky a tak zaciname hledat misto na prespani. Postavim stan a zacne prset. Nevydrzi to dlouho, ale dal uz nema cenu chodit.
Ze stanu mame krasny vyhled na jednu cast hrebenu a ja vecer lezim a pri usinani koukam na neco, co typicky divak televize NOVA v zivote pred spanim neuvidi :).

Den treti
Vstavame brzo, abychom dosli na Hoverlu. Slunko dneska pali a kvuli tomu si spaluji lytka, krk, lokty a kuzi za usima. Po ceste potkavame stado koni a pomnicek dvou 20ti letych Ukrajincu. Hory jsou proste nevyzpytatelne, i kdyz nevim, proc ta zustali zrovna v cervenci pred 4 roky.
Delame zastavku u jezera, kde se koupeme. Voda neni ledova, ale i pres to, jak do ni skocim, me malem chytaji krece do obou stehen zaroven. Nastesti to svaly ustaly. Zacinaji se stahovat mracna a tak jdeme dal.
Jak cesta plyne, zaciname sporadicky videt i hezky a pravidelny kuzel Hoverly. Vypada to ze se k ni dneska dostaneme. Jenze za nami se kupi cim dal tim zlovestnejsi mracna a je tu a tam slyset hrom. Bourka je hodne daleko, v udoli u Pip Ivana, coz je pul dne cesta, ale oblacnost se kupi i na vychod a zapad od nas. Jedine sever, kam jdeme je jasny.
Oblacnost nas dohani pod poslednim vrcholem pred Hoverlou. Rozhodujeme se, ze ho jeste prelezeme a na druhe strane postavime stan. S prvnimi kapkami ho ukotvuji a zalezame dovnitr. Za par minut prichazi opravdu vystavni bourka. Vitr je tak prudky, ze musime drzet zevnitr steny stanu, aby do nej neteklo. Nastesti to stan vydejchal a neuletel s nami.
Po bource se oblacnost trochu vybrala a jsou hezke rozhledy. Na pokracovani to neni a tak zustavame.

Den ctvrty
Prsi celou noc a rano stejne tak. Cely hreben je zakryt oblacnosti a fouka pomerne neprijemny vychodni vitr. Lezet ve stanu cely den - navic ja uz nemam ani jidlo - nema cenu. Pred polednem balime ve vetru a desti stan a doufame, ze s viditelnosti 10m dojdeme dolu. Za par jsme mokri a za par desitek minut mi cvachta i v botach. Na klec a travu jsou nepromokave boty k nicemu, protoze do nich natece vrchem. Holt na goretexove obleceni nemam.
Cesta dolu je neprijemna, protoze prsi a kdyz jdeme po hrebeni fouka. Navic je cesta dlouha. V mokrych botach se mi odiraji malicky az na maso. Unaveni dojdeme k hranici parku, kde nas strazce stahne o poplatek za registraci, kterou jsme propasli pri vstupu a rika, ze ubytovani pod strechou je tak za 4km. No, bylo to spis kilometru minimalne 6.
Pokoj za 150 hriven je v pohode, nechavame si prat veci, davame si obrovskou veceri, sprchujeme se a jdeme spat. Silva zitra jede domu, ja jeste zustavam.
Kazdopadne byl tento vylet do hor naprosto v duchu letosni dosti nepodarene vakace. Zacinam mit strach, co prijde dal :). Ale to az priste.