Ammán, aneb to "nejlepší" z arabského světa

Ammánu jsem chtěl vyhradit speciální kapitolu, jenže většina následujícího textu nebude o hlavním městě Jordánska, ale o temných stránkách cestování po Blízkém východě, respektive v jakékoli arabské zemi. Pokud totiž člověk není připraven na to, že ho chce každý nějak ošidit, tak si domů přiveze jenom nasranost. Díky cestě po Maroku před více jak 10 lety jsem byl na šizení celkem připravený, jenže jsem už zapomněl, že ať dělá člověk, co dělá, tak trpělivost dřív či později stejně ztratí a jednoduše se nasere.

Všechno začalo už při překročení hranic. Je sice hezké, že hned za terminálem čekají taxíky, které jezdí za jednotnou cenu a pán (asi šéf "mafie") vše anglicky vysvětlí. Můžete zaplatit izraelskými shekely a vráceno dostanete v dinárech. Taková je teorie. Praxe funguje tak, že taxikář při placení sdělí "No change." A je samozřejmě strašná náhoda, že taxikář nemá drobné. Čili hned při příjezdu je turista obrán. Obvykle to není žádná závratná suma, v našem případě šlo asi o 15 % ceny, v přepočtu padesát korun, ale člověk si říká, jestli to mají za potřebí.

Další "příjemný" zážitek nás čekal při půjčení auta. Podle všeho rezervace přes internet v Jordánsku nic neznamená. Naše společnost se sice honosí tím, že zastupuje Alamo v Jordánsku, ale rezervace u Alama neřeší. Takže trvalo asi půl hodiny, než se tři lidi mezi sebou a se mnou dohodli, že si teda auto půjčit můžeme. No a pak začalo různé čarování s cenou. Původní rezervace byla na cenu 170 dinárů, vč. pojištění pro případ krádeže a dopravní nehody. A než jsme se vůbec dostali k tomu, abych půjčení auta zaplatil, chtěli mi zablokovat 500 dolarů za případnou náhradu škody. Jenže já měl mít pojištění. Když jsem se jim to snažil vysvětlit, začali na mne, že za dalších 10 dinárů na den dostanu pojištění a tudíž žádný deposit. Marně jsem se jim snažil vysvětlovat, že v ceně, na kterou jsem dělal rezervaci pojištění je. Když jsme se teda nějak domluvili, a sdělili mi cenu, která činila 90 dinárů s tím, že to je všechno, říkal jsem si, že je to nějaké divné. Ale auto smrdělo po cigaretách, dostali jsme ho se skoro prázdnou nádrží (obvyklá praxe je dostat plnou nádrž a vracet s plnou nádrží a ne naopak) a tak jsem naznal, že to holt nemá moc s rezervací u Alama společné a sice dostaneme nic moc auto, ale aspoň ušetříme. V Ammánu při vracení to bylo samozřejmě úplně jinak, ale to až později.

První zastávkou po vyjetí z centra Aqaby byla nutně benzínka. Jelikož provoz v Jordánsku na silnicích vyžaduje mnohem větší pozornost než v Evropě, nestihl jsem se podívat na ceny benzínu. A tak se stalo, že za 30 litrů v ceně 24 dinárů jsem zaplatil 30 dinárů plus 5 dinárů poplatek za platbu kartou. Na čerpadlách je jen arabština, takže člověk neví co je co, a obsluha benzínky to na turisty zkouší. A když člověk neví, kolik stojí benzín, tak si to nespočítá. Poplatek za kartu mají zase šikovně uvedený v centech, a člověku v rychlosti nedocvakne, že nejde o poplatek půl dináru ale pěti dinárů. Takže za jedno tankování je člověk lehčí o 10 dinárů (300 Kč). Z jednoho pohledu je to všechno moje blbost, ale když má člověk v hlavě to, že spěchá do pouště, protože na něj už čekají beduíni, tak si jednoduše neuvědomí, že důvěra a dodržování základních pravidel, na které jsme zvyklí v Evropě jaksi v necivilizovaných státech nefunguje. Aspoň že beduíni v poušti nás o nic neoholili.

V Petře tahali peníze z turistů trochu jiným způsobem. Ať už lákáním na to, že všechno stojí jeden dinár, ale zrovna tenhle kousek, kterej by si člověk chtěl koupit, stojí dinárů deset. Ha, ha. Nebo na to, že transport od brány do vstupu k soutěsce (asi 1,5 km) na koni je zadarmo v ceně vstupenky. Jenže po vás budou chtít zase spropitné na ubohého koníka. Což vám bez obalu řeknou ještě před tím, než by člověk na koně sedl. Po zkušenostech z Aqaby už jsem šmahem odmítal všechno. Další způsob, jak z člověka v Petře tahají peníze je nechat prodávat malé děti. Nad otrlým arabským obchodníkem nebo starou Arabkou, která umí lámaně 3 fráze se člověk nesmiluje, ale odmítněte malé děcko s nudlí u nosu, když na vás šišlá angličtinou. A nejhorší je, že na spoustu turistů to funguje. Mě to jenom štvalo a kazilo dojmy ze skalního města.

Po cestě z Petry nás nikdo (nebo aspoň o tom nevím) nenatáhl. To hlavní na nás totiž čekalo při vracení auta v Ammánu. Potom, co si auto prohlédli a naznali, že s ním nic není, na mne vybalili, že chtějí dalších 120 dinárů. Tak jsem se jich slušně zeptal, za co jako. Tak zase vytočili číslo manažera z Aqaby, a čekal mne s ním asi 15 minut dlouhý rozhovor. O tom, že to je zbytek do částky rezervace. Tak jsem mu s pobavením odpověděl, že jestli neumí počítat, tak to spočítám za něj a že 170 minus 90 je 80 a ne 120 a navíc jeho podřízení mi o další platbě neřekli, a na dotaz, jestli to je celá cena mi řekli, že ano. On začal mudrovat, že jsme měli auto půjčené 4 dny, já mu na to odpověděl, že v rezervaci jsou termíny, v kterých si auto půjčím a odevzdám a ty jsem dodržel. Pak začal plácat něco o pojištění, tak jsem to už nevydržel a zasypal ho proudem anglickejch nadávek s tím, že si ty peníze může strčit klidně někam, ale ať počítá s tím, že se o tom dozví Alamo, kterým se zaštiťují. To ho vystrašilo, a velmi rychle odkýval doplatek 80 dinárů. Kdybych nebyl z Evropy, tak bych mu nezaplatil ani to, protože v kanceláři měli na stole ceduli, že pronájem auta, vč. pojištění a dalších věcí u nich stojí 20 dinárů na den (což na 4 dny dělá 80 dinárů). Takže na nás jen tak vydělali 90 dinárů. Ale byla to cena v rezervaci, čili podle evropských zvyklostí jsem neměl problém s tím to doplatit. Akorát mi to jaksi mohli jasně říct v Aqabě (ale to počítám ještě nevěděli, že mne budou moct natáhnout :)

A aby toho nebylo málo, tak jsme měli velké "štěstí" na hostel. Ubytování bylo hodně levné, takže chápu, že na stav budovy, pokojů a umístění si člověk zas tak moc stěžovat nemůže. Ale na to, že vám manažer hotelu slíbí za 10 dinárů skvělé barbeque k večeři (řekl nám o tom před 18. hodinou), s kterým začne lehce po osmé a komentářem, že za 30 minut to všechno bude, aby ani o půl 11 nic nebylo, protože se přiožral a nebyl schopný pochopit, že když jsou brambory a zelenina už asi 40 minut pořád studené, že se prostě neudělají, tak se seberete, jdete si koupit večeři vlastní a jdete spát. Jenže jak byl ožralej (nebo jednoduše byl prostě Arab), tak si neuvědomil, že by měl raději držet hubu a druhý den s omluvou peníze vrátit, tak nás kolem půlnoci probudil s vítězoslavným konstatováním, že barbeque je hotové, a je tady, abyste si mohli pochutnat. Tak jsem ho poměrně nevybíravě poslal k šípku s tím, aby si zjistil, kolik je hodin, že nás probudil, a chceme spát. Druhý den se sice omlouval, ale prý nás, když jsme přišli o barbeque, pozve na večeři. Už jsem neměl sílu mu vysvětlovat, že kdyby se něco takového stalo v civilizované zemi, tak by nám peníze vrátil, a na tu večeři nás pozval s tím, že se omlouvá a chce nám vynahradit nepříjemnosti. Ale to by chtěl člověk po Arabovi moc.

Před opuštěním Jordánska nás o pár dinárů ještě obral taxikář, který nás vezl na přechod (autobusem není lehké se tam dostat), ale s tím jsem počítal. Poslední vítr v kapse byl na hranicích. Tady to sice bylo všechno oficiální a předem deklarované, ale pochopení pro výstupní poplatek ze země (10 dinárů na osobu) a povinný "lístek" na autobus v hodnotě 7,5 dináru, který vás sveze 4 km, protože pěšky se mezi terminály nesmí, Evropan mít absolutně nemůže. Pokud někomu přijde nařízení Evropské komise o zahnutosti banánů absurdní, ať raději popřemýšlí, jak moc absurdní je překračování hranic na Blízkém východě. Já na místě a naprosto bez váhání zahnuté banány vyměním za to, že mne pořád někdo nebuzeruje na hranicích, že platí obchodní pravidla, která jsou jasně daná, a nemusím při každé cestě do zahraničí měnit další peníze, anebo složitě studovat jiná a dost často nepsaná pravidla. Evropské unii bych k propagaci jejího významu doporučil posílat všechny euroskeptiky zadarmo na východ Evropy, anebo rovnou na Blízký východ. Oni by si ten skepticismus velmi rychle rozmysleli. Stejně tak bych tam poslal všechny multikulturalisty, kteří dělají z internetu a tisku závěry o tom, jak je špatné, když se severoatlantická civilizace (za mne evropská, Severní Ameriku bych do toho netahal) cítí nadřazená. Nemám nic proti těm, kteří do arabského světa jezdí, a vidí v tamní kultuře stejnou hodnotu jako v té evropské. Ale těch je velmi málo. Zbytek většinou neví, o čem mluví :) Já čím víc cestuju, tím víc jsem šťastnější, že jsem se narodil v Evropě a v České republice. Ne že by mne to doma často nesr...., ale je to spíš naštvanost z plezíru.

Ještě nutno podotknout, že ačkoli se v Izraeli takovýmhle způsobem v "malém" nešidí,  šidí turisty zase stát. Jakékoli opuštění Izraele = 600 Kč. Turistické atrakce a zařízení jsou značně předražené. Za ubytování jsem platil snad i míň v Británii, a poměřovat cenu vstupů za to, co člověk vevnitř vidí není úplně dobrý nápad, protože by pak člověk nikam raději ani nechodil a tudíž nic neviděl.

Ačkoli z textu asi nebude patrná žádná radost, neznamená to, že bych si výlet neužil. Jen jsem tím chtěl ukázat, že ne vše bylo ideální, a hlavně případným zájemcům o návštěvu Blízkého východu přetlumočit něco, co na hezkých fotkách není vidět. Aby se pak někomu nestalo, že se na cestu vydá, a pak si bude trhat vlasy s tím, kam se to dostal, a že Michal o tom nic neřekl nebo nenapsal :) Takže shrnuto - pokud vám vadí, že vás většina lidí bude chtít oškubat, že se nelze spolehnout na někým dané slovo, že spousta věcí prostě nefunguje, že na vás bude okolí dost často civět (ať už pozitivně nebo negativně), že budete ve většině případů redukováni na chodící peněženku, tak na Blízký východ nejezděte, protože po několika dnech budete neskutečně trpět :) Pokud je vám většina z těhle věcí ukradená a máte dost peněz (nebo času, protože tyhle dvě veličiny jsou tu poměrně dobře nahraditelné), tak se vám bude na Blízkém východě líbit (podobně jako mně). Ale v každém případě budete rádi, až se budete vracet domů :)

Pár fotek z Ammánu zde.