Na skok do Egypta

Co si pamatuji, tak jsem nikdy dobrovolně organizovaně necestoval. Vždycky jsem si všechno naplánoval a zařídil sám. Jenže když člověka čeká přechod egyptských hranic nefrekventovaným přechodem, přejezd Sinajského poloostrova, který egyptská armáda zpola uzavřela, zorientování se v Káhiře a velmi omezený čas, tak je výjimka na místě. A tak jsme si zaplatili na dva dny průvodce Ahmada s řidičem. A viděli pyramidy.

Cestu do Káhiry jsme si příliš neužili. Jednak jsme jeli přes noc, a jednak jsme nejeli nejkratší cestou skrz Sinaj, ale mnohem delší cestou po pobřeží, protože armáda kvůli referendu o ústavě cestu civilním vozidlům zavřela. Naštěstí jsme měli celou dodávku jen pro sebe, a tak jsem se natáhl na trojsedačku a trhaně spal. Když jsem se po jednom delším úseku spánku probudil, zjistil jsem, že jsme v ranní Káhiře. Na první pohled se Káhira od jiných arabských měst nelišila: malé obchody „se vším“, kouřící a troubící auta, spousta odpadků – jednoduše typický chaos, který má však svůj skrytý řád.

Jelikož jsme měli štěstí a na vojenských stanovištích náš prý moc nelustrovali, dojeli jsme do Káhiry před otevírací dobou Egyptskéhomuzea v Káhiře. Muzeum se nachází na hlavním káhirském náměstí Tahrir, na kterém začala revoluce, která svrhla předešlého vládce Husního Mubaraka, kterého nahradil Mursí, kterého nedávno armáda s podporou veřejnosti taky odklidila. A jelikož má armáda strach, že má Muslimské bratrstvo (stojí za Mursím) něco za lubem, tak pro jistotu celé náměstí zavřela. V praxi to vypadalo tak, že všechny vstupy byly zabarikádované zátarasem s ostnatým drátem, za kterým hlídkovalo několik vojáků a obvykle i obrněný transportér. Do muzea ale lidi pouští, takže jsme se kolem zátarasů se svolením protáhli.

Vedle muzea stojí bývalá centrála Mubarakovy strany, kterou v 2011 během lotusové revoluce vzali protestanti útokem a celou ji vypálili. Člověk přemýšlí, proč toto memento Mursí nebral vážně, a díky návrhu poměrně islámsky zaměřené ústavy sedí teď ve vězení. Ale kvůli politice jsme do Egypta nejeli. V muzeu a z výkladu Ahmada (vystudoval egyptskou historii) jsem zjistil, že toho o egyptské civilizaci vlastně moc nevím. Ačkoli jsem četl Waltariho Egypťana Sinuheta a jiné knihy zasazené do starověkého Egypta, nikdy jsem si plně neuvědomil, v jaké době tato civilizace dosáhla toho, čeho dosáhla. Muzeum bylo plné starověkých artefaktů, které našli archeologové. V jejich množství a ve výkladu Ahmada jsem se pomalu ztrácel víc a víc, protože tak intenzivní záplava králů, faraónů, dynastií, letopočtů, božstev a dalších aspektů historie Egypta na mne byla prostě moc.

Z muzea jsme jeli na pyramidy. Člověk je čeká větší než ve skutečnosti jsou. Ze všech obrázků a videí, na kterých jsou vidět prostě vypadají velké. Ne že by šlo o malé stavby, ale "wow" efekt se nedostavil. Všechno navíc tak trochu hyzdí smogem zahalená Káhira v pozadí a dotěrní prodavači. Kvůli politické situaci v Egyptě do země skoro žádní turisté nejezdí, protože se bezdůvodně bojí. Nám to alespoň usnadnilo pohyb kolem památek, protože jsme se nemuseli mezi turisty prodírat. U pyramid v Gíze se ještě tu a tam nějaký turista objevil, ale u Džoserovy pyramidy v Zakaře jsme byli sami. Místní, kteří se živí cestovním ruchem, z toho příliš velkou radost nemají, protože přišli o podstatnou část svého výdělku.

Kromě pyramid, muzeí, sfingy a dalších starověkých památek je největší atrakcí Káhiry město samotné. Ne proto, že by bylo výstavní, hezké, moderní, starověké nebo něčím pozitivním výjimečné. Ve skutečnosti jde o smradlavé, špinavé a velmi hlučné město, ve kterém se neustále divíte, jak je to, co na vlastní oči vidíte možné. Na čtyřproudé silnici městem lze narazit na neprůjezdný pruh, který je blokovaný odpadky nebo vrakem automobilu, stejně tak jako na povoz tažený mezkem (okolní auta ho míjí ve stokilometrové rychlosti), nebo na "zastávku" místní dopravy (sdílené minibusy), která spočívá v tom, že v pravém jízdním pruhu minibus zastaví, vyloží a naloží lidi a jede dál. Ačkoli jsou na silnici technicky pruhy čtyři, dost často se vedle sebe vejde aut pět. Pro Evropana zvyklého na dodržování pravidel silničního provozu jde o nepředstavitelný a na první pohled životu nebezpečný chaos, jenže egypťané v tom umí chodit, a doprava je bezpečná, a pokud jsem dobře okolí sledoval, tak i bez nehod.

Slovem se ale podoba Káhiry dost dobře popsat nedá. Musí se to vidět na vlastní oči, cítit na vlastní nosem a slyšet na vlastní uši. Z fotek a videí něco vidět být může, ale realita je mnohem syrovější.

Cesta zpět mne trochu strašila, protože jsme měli zase jet delší cestou, na které navíc bude mnohem víc kontrolních stanovišť kvůli konci referenda. Nakonec to ale průvodce s řidičem riskli, a jeli jsme nejkratší cestou skrz Sinaj. Vojáci až na jedno stanoviště před Suezským průplavem (samozřejmě že by ho čeští turisté chtěli vyhodit do povětří, proč bychom asi jinak do Egypta jezdili :) nedělali problémy, a tak jsme zpět do Eilatu dorazili mnohem dřív, než jsme čekali.

Obrázky budou k dispozici v momentě, kdy se dostanu k rozumnému internetovému připojení :) To se stalo, takže zbytek obrázků je zde.