Z pouště do Petry

V Izraeli jsme se po návratu z pyramid příliš neohřáli a hned druhý den vyrazili do Jordánska, kde nás čekal den na velbloudech, noc v poušti a poté dva dny v Petře. Ačkoli se k tomu asi ještě v jednom příspěvku dostanu, v Jordánsku byl na první pohled vidět rozdíl mezi Izraelem a arabským světem. V Izraeli turistu obírá oficiálně a programově vláda a dosti vysoké ceny, v Jordánsku zase arabští "obchodníci". Takže člověk natrefí na samé výhodné nabídky a ceny, obchodníky bez drobných na vrácení, měnění podmínek a další vypečenosti. Jakmile člověk trochu poleví v ostražitosti, přijde o peníze. Ti, kteří nejsou trpěliví, si to v arabském světě moc neužijí.

V poušti jsem již několikrát byl, na velbloudovi už taky jel, takže cestu a nocleh ve Wadi Rum jsem nebral jako nic mimořádného. Jelikož jsme ztratili poměrně dost času přechodem hranic a dohadováním se s půjčovnou aut, nedorazili jsme k poušti zrovna brzy. A tak se začátek putování na velbloudech odehrál ve spěchu. Pro ty, co nikdy na velbloudovi nejeli - nic skvělého nečekejte :) Je to totiž pomalé zvíře, které dost často vyluzuje celkem nepříjemné zvuky, neposlouchá (aspoň nás moc ne) a pořád zastavuje, aby žral. Jízda na něm moc příjemná není, po chvíli začnou bolet nohy, případně to, co je mezi nima, zadek, nebo všechno dohromady. Občas se pod jezdcem ozve zabublání, to se velbloudovi něco hýbe v hrbu nebo žaludku (zas tak dobře velbloudí anatomii nerozumím). Pokud by se mnou nejela Verča, která na velbloudovi ještě neseděla, šel bych raději na pěší trek (ono je to totiž rychlejší :).

Z pouště jsme viděli hlavní turistické zastávky, na něco více netradičního nebyl bohužel čas, protože bychom si museli buď vybrat místo velblouda dopravu jeepem, anebo strávit v poušti více dní. A nás čekala Petra. K večeři jsme dostali typicky uvařené beduinské jídlo, průběžně spousty přeslazeného čaje se šalvějí. Noc jsme trávili ve stanu ne nepodobném táborovým stanům :) Jelikož je v zimě v poušti zima, tak jsem byl rád za spacák. Druhý den nás naštěstí už velbloudem netrápili a zpátky do vesnice jsme byli odvezeni jeepem.

Jelikož jsme se z pouště vrátili hodně brzy, mohli jsme v klidu vyrazit do Petry. Na to, že šlo o Jordánsko, tam mají silnice ve slušném stavu. Místní řidiči se samozřejmě nezatěžují dodržovat jakékoli dopravní předpisy, a tak je řízení v Jordánsku zejména otázkou citu a ruky na klaksonu.

Wadi Musa (město u Petry) je shluk budov v kopci, mezi kterými vedou jednosměrné ulice, v kterých není jednoduché se vyznat. Jordánci se navíc příliš neobtěžují s informačními tabulemi, a tak jednou na křižovatce cedule Petra je, jednou není. Takže cestu do Petry jsem většinou hledal intuitivně - podle intenzity provozu a toho, jaká odbočka je nejvíce z kopce.

Starověké skalní město Petra působí, asi stejně jako pyramidy, zbytečně vysoká očekávání. A tak turista neustále čeká, kdy se na něj všechna ta nádhera a historie vyvalí, aby v něm vyvolala úžas a pocit malosti. Jenže kromě asi tří hezkých průčelí těch nejznámějších budov jde "jen" o díry ve skalách. Pravda, nikde na světě tolik děr ve skalách pohromadě není, a řada jich je datována do několika prvních století před naším letopočtem, ale koneckonců jde jen o díry ve skále :). První den jsme měli město skoro pro sebe, respektive na jednoho turistu připadali asi tři prodejci cetek. Takže jsme za den asi 50x slyšeli, "Gůt prájs, van džídý [pozn. jordánský dinár], nájs gift, kam, héf tý". Problém byl v tom, že cena nebyla jeden dinár, a tak jsme za den museli říct asi 70x "No, thanks!". Druhý den bylo turistů o trochu víc, ale i tak bylo celé město poloprázdné.

Wow efekt, nebo pokud chcete česky efekt úžasu se dostaví, pokud se donutíte vyškrábat na místo zvané High Place of Sacrifice, z kterého je nádherný výhled na ruiny celého města. Když se totiž člověk dívá na všechno zdola, nevidí úplně všechno, ale hlavně nevidí město ve správném měřítku. Jednoduše pro stromy není vidět zblízka les. Až shora si je možné uvědomit, jak město muselo asi ve své době vypadat, a že cesta tam stála určitě za to. Nakonec jsem nahoře vydržel sedět a koukat skoro dvě hodiny.

Ubytovaní jsme byli v Petře v hostelu, v kterém jsme byli jako jediní (turisti sem opravdu přestali jezdit). Majitel hostelu je sice Jordánec, ale umí trochu česky, protože u nás dvakrát byl - dokonce v Brně, kde má známé, kteří pracují v hotelu Avion. Šlo o jednoho z mála Jordánců, kteří si vydělávají cestovních ruchem, který se nás nesnažil při jakékoli příležitosti ošidit a natáhnout. Za což mu patří dík, stejně jako za pohostinnost a ochotu, s kterou se nám věnoval (pravda, nikoho jiného v hostelu neměl :)

Cestu z Petry do Ammánu jsme absolvovali s Rossem z Austrálie. Potkali jsme ho už v Eilatu před tím, než jsme vyrazili do Jordánska a podělili se o náklady na taxík k izraelskému hraničnímu přechodu a pak o taxík do Aqaby. Jelikož už cestuje půl roku a dochází mu pomalu finance, do pouště s námi nejel, ale byli jsme domluvení, že se v Petře potkáme, a do Ammánu, z kterého odlítal na Srí Lanku se sveze s námi.

Ačkoli byla Královská cesta (King's Highway) v průvodci líčena jako pěkná s několika opravdu zajímavými zastávkami, po jejím projetí jsem naznal, že průvodci (zejména Lonely Planet) s oblibou často přehání. Nejzachovalejší křižácká pevnost Karak se "vyrovnala" typické české zřícenině, jen s tím rozdílem, že byla položena na vršku starého města ve městě Al Karak, což je neskutečná díra (i na jordánské poměry). Trochu to zpravilo město Madaba, což je nejspíše hlavní křesťanské centrum v Jordánsku, kde je řada kostelů s mozaikami datujícími do zhruba 6. stolení n. l.

Do Ammánu jsme dorazili těsně před setměním, kde nás ještě stačili znovu oškubat. Tentokrát šlo o autopůjčovnu. O tom ale až příště. Zde je zbytek fotek.