Saigon

V Bangkoku jsem se sice ohřáli velmi rychle, ale moc dlouho jsme v Thajsku nezůstali. Vzhledem k tomu, že plán byl přemístit se do Vietnamu, a z jihu projet Vietnam po nebo kolem delty Mekongu do Kambodži, jakmile nám došla víza, koupil jsem letenky do Saigonu a letělo se.

Na první pohled měl být vstup do Vietnamu bez problémů. Vyplním formulář na e-visa, zaplatím 25 dolarů, po třech dnech si je mohu stáhnout, vytisknu, na letišti u budky ukážu, a jsem ve Viatnamu. Akorát úředník je nenašel v systému, a tak nás další paní v uniformě odvedla k přepážce pro Visa on Arrival (což je úplně jiná věc) a nechala nás tam. Nikdo nám nic nevysvětlil, nikdo se na nás neusmál, prostě komunistické uvítání :-). Po 20 minutách, kdy se tam mimo jiné anglicky nějaký kluk hádal s jiným úředníkem, že ministerstvo udělalo chybu v jeho e-visách (už jsem si připravoval nějaký strašně přesvědčivý monolog) nás poslali do prioritní fronty a hladce jsme prošli.

Už první setkání s Vietnamem ukázalo, že jde o jinou zemi a jinou kulturu, než kterou jsme zažili v Bangkoku. Tam jsou lidi obecně usměvavější, ochotnější, a organizovanější. Ve Vietnamu to vypadá spíše trochu chaoticky, ale na druhou stranu to má o něco větší kouzlo a atmosféru. Trochu jako Balkán versus Německo. Rozdíl se projevuje v dopravě (tisíce mopedů, v Bangkoku jezdí hlavně auta), urbanismu (královská čtvrť je spíš pravidelně členěná, s širokými bulváry a prostorem, Saigon je hodně živelný).

Saigon je taky hodně o propagandě. Oficiální název města je Ho Chi Minh City, po první vůdci země. Ve městě je také válečné muzeum, které zobrazuje Vietnamskou válku asi tak pravdivě a nestranně, jako by zobrazovalo v 50. letech muzeum třídního boje poměru u nás, pokud by nějaké takové existovalo. Tzn. USA je satanská země, která napadla a zabíjela mírumilovné severní Vietnamce, kteří neudělali nikdy nic špatného, natož nějaký masakr civilistů v Hue. Tahle stránka Vietnamu je asi dost temná, a lidi tady o ní moc nemluví, a pokud ano, spíš vyhýbavě a obecně.

Co je naopak podobné jak v Bangkoku, tak v Saigonu je to, že muzea se tu z poloviny předělávají, takže člověk vidí polovinu expozic. Pokud se k tomu přidá, že muzea tu jsou celkem nudná, je otázka, jestli to je dobře, nebo špatně. První den, který byl právě ve znamená muzeí proto za skvělý označit nejde, zato byl dost poučný. Ne ale tím, co v muzeích bylo, ale spíš tím, co v nich nebylo.

Na druhý den jsme měli naplánovaný výlet do pralesa. Je prý v UNESCO, ale přístup Vietnamců k přírodě se moc s tím, jak k ní přistupujeme my, neslučuje. Odpadky ve větší nebo menší míře lze najít všude. Turistický ruch je tak trochu umělý a nucený. Možná to je "útržkový" rychlostyl dovolených v podání asijských turistů, který je vidět v Evropě a možná udává tón i tady, ale do hloubky se tu příliš nejde. Jinakost toho, co známe z Evropy v podobě různých rostlin a stromů je zajímavá, ale o nedotčené přírodě se moc mluvit nedá. Navíc jsme nemohli na opičí ostrov, protože byl nízký příliv a ani krokodýli jsme nekrmili :-)

Co nedělají Vietnamci pro čistoti přírody, dohánějí asi starostí o zvířata :-)

Další den jsem si naplánoval kurz vaření. Bylo to super, prvně nás kuchařka protáhla trhem, a pak jsme se naučili udělat čerstvé závitky, salát a kuře na zázvoru s omáčkou. Jak kuchařka, tak společnost byla na kurzu vaření skvělá a já jsem zase o trochu šikovnější v kuchyni.

 

Odpoledne jsme chtěli strávit v Zoo, jenže ve Vietnamu je den nezávislosti a v Zoo byla spousta lidí, a tak jsme přišli, otočili se, vzali si mototaxi a jeli k řece, od které jsme se vidali na ikonickou vyhlídku na Saigon.

 

Další den jsme Saigon opustili, momentálně jsme v deltě Mekongu. Během cesty se ve své nahotě ukázala vienamská "organizovanost", která mě stála asi pár šedivých vlasů navíc. Ale vše dobře dopadlo, a tak příště z Phnom Penhu.