Po několika dnech v Saigonu jsem se nemohl dočkat změny prostředí a hlavně se těšil na Mekong. Cest jsem absolvoval hodně, ale žádná se z části neodehrávala na opravdu velké řece, takže mě čekaly opravdu nové zážitky a podněty. A realita očekávání dokonce předčila.
Než se dostanu k popisu cesty, je nutné zmínit, že s angličtinou ve Vietnamu to není úplně lehké. Jednoduchou konverzaci o cenách a základních věcech tu řada lidí zvládá, ale složitější témata nebo řešení problémů je úplně jiná pohádka. Varovat mě mohlo už to, když jsem si potřeboval pořídit SDHC redukci na micro SD kartu. Redukci jsem tu samozřejmě nesehnal, tak mi nezbylo nic jiného, než si koupit už asi pátou kartu, kterou asi nevyužiji (ne, že bych ke všem neměl v Brně! redukce, že), ale dostanu k tomu v balení redukci :-) Vyrazil jsem do města po obchodech a v prvních pěti mi akorát ukázali SDHC karty, případně extrémně drahé 128 GB micro SD karty, které jsem si kvůli redukci kupovat nechtěl. V posledním, tentokráte velkém specializovaném obchodě na techniku se poštěstilo. Jenže tu nejlevnější mi nechtěli prodat a až asi pátý prodejce mi byl anglicky schopný vysvětlit proč. Nemají ji na skladě, jenom na objednání po internetu. Ke cti Vietnamců nutné podotknout, že ten, co aspoň trochu anglicky uměl, mě pak protáhl na první místo fronty, abych si mohl koupit druhou nejlevnější, která byla na skladě a pak se o mě staral, abych podepsal všech asi 8 dokladů, které tu nutně ke svojí byrokracii potřebují :-)
Příběh s turistickou agenturou, kterou jsme využili pro cestu do delty Mekongu, už tak jednoduchý nebyl. Na jejich stránkách měli termín třídenního programu, který se mi zamlouval, stanovený na sobotu. Když jsem tam došel, tak mi řekli, že se nikdo nepřihlásil, a cesta nebude. Mám si vybrat jinou. Ok, to se dá pochopit. Z nabídky delších cest žádná obsazená nebyla, tak jsem musel vzít zavděk minimální variantou. 2 dny, 1 noc s návratem do Saigonu, já chěl ale končit v Phnom Phenu v Kambodži. Tak jsme si cestu na neděli zarezervovali s tím, že se v sobotu večer stavím a zeptám se, jestli se na pondělí na kýženou cestu někdo nepřihlášil. Přijdu v sobotu večer a že prý v pondělí ok. Slečna mi ukáže cenu, kterou mám doplatit, nemám hotovost, tak že si jdu vyměnit. Vrátím se, slečna říká, že nakonec mi přebookovala tu nedělní cestu na stejný typ na pondělí a zabookovala mi autobus na hranice, hotel a pak loď do Phnom Phenu, což by bylo stejné, jako kdyby byla ta delší cesta od pondělí. Prý pro jistotu. V pondělí přijdeme a samozřejmě delší cesta není. Ok, utáhli mě (buď schválně, nebo kvůli jazykové bariéře) trochu na nudli, ale stejně bych musel to stejné shánět sám, oni to nakonec nejspíš vybavili ještě levněji, protože mají dlouhodobé slevy apod. Jenže tím to neskončilo. Nakonec se ukázalo, že jedna slečna udělala chybu, a spočítala rozdíl cen nižší, čili nebylo všechno zaplacené. A tohle mi na cestě průvodce den před odjezdem do Kambodže večer nebyl schopný vysvětlit, když po mně chtěl dalších 30 dolarů. Na jasné přímé dotazy mi pořád opakoval jedno povídání. Asi po hodině a půl jsem z něj konečně vytáhl, jak to celé teda bude, kolik a za co doplácím apod. Sláva, do Kambodže jsme se nakonec dostali, ale stálo mě to pár šedivých vlasů navíc. V Phnom Phenu jsem se ale nechal ostříhat, tak to není zatím vidět :-D
Zpátky ale k cestě. Mekong je fakt velká řeka a delta je hodně rozsáhlá. Všude jsou po cestě mosty před postranní ramena, různé další řeky, říčky... země je velká placka, na které roste hlavně rýže, kokosové palmy a banánovníky. Mezi vším tím jsou schované domky, na polích s rýží jsou hrobky. Jednoduše úplně jiný svět, než na který jsme zvyklí. Jen silnice tu jsou kvalitou podobné, jazyk se mezi zuby vystrkovat moc nesmí. Aspoň se jednomu nestýská po D1.
První zastávka byla u Ben Tre, kde jsme nastoupili na loď, která nás vzala po Mekongu na včelí farmu, potom jsme šli pěšky do výrobny kokosových bonbonu, kde nám dali ovoce a zahráli nám místní muzikanti. Pak jsme nasedli na tuktuk, který nás v dešti (páni jeli gentlemansky na tom, co neměl střechu) odvezl na větší kánoi, která nás dovezla na původní loď, která nás dovezla k autobusu, který nás dovezl na oběd :-) Tahle rychlozážitkovost asi k místnímu kraji (kontinentu) patří, na mě bylo zážítků asi moc. Ale zase jak to všechno nacpat do 1,5 dne, že (proto jsem taky chtěl na delší).
Co tu člověka trefí do oka na první pohled, je všudypřítomný bordel. V řece plavou odpadky, břeh řeky je často odpadky zpevněný... ohledy k přírodě se tu neberou a řeka toho většinu stejně odnese do moře, tak proč by to někdo řešil. Pokud se v Evropě divíme, odkud jsou v Tichém oceánu obrovské oblasti plastů, tak jsou mimo jiné odtud. Kromě toho je Mekong hodně bahnitý, čili je neustále hnědy, což na pocitu čistoty a ekologie pocitově také nepřidává. I tak šlo ale o zajímavý zážitek.
Druhá část dne se nesla v extrémně pomalé cestě do nejvýznamnějšího města v deltě Mekongu, kterým je Can Tho. Ačkoli vzdálenosti tu nejsou nijak velké, cesta minibusem byla skoro nekonečná. Na vině je jednak nic moc stav silnic, ale hlavně nefukčnost tlumičů, čili řidič musel jet pomalu, protože na každém hrbu vozidlo skákalo tak (o zvuku připomínajícím lámání železa nemluvě), že jsem párkrat povypadl ze sedačky. V Can Tho jsme se stihli ubytovat, najíst a vyrazili jsme do centra na večerní trh. Nábřeží řeky bylo celkem hezky (na Vietnam skoro až vkusně) osvětlené, trh pestrý, tak bylo na co koukat. A já si po týdnu byl schopný konečně koupit deštník, protože před tím jsem na ně nikde pořádně nenarazil. Takže celkově šlo o naprosto úspěšný den.
Druhý den byla snídaně už v šest hodin (celkově se tady žije hodně od rána, protože slunko zapadá po šesté hodině večer). Naštěstí už se mi vnitřní hodiny trochu překopaly, protože v ČR nastavení by šlo o snídani v jednu ráno a to mi moc nešmakuje. Po snídani jsme vyrazili zase na loď, která nás provezla plovoucím trhem.
Z trhu jsme pokračovali proti proudu dál a zakotvili u stavení, kde půjčovali kola, na kterých jsme se projeli po okolí a navštívili i tygří svatyni se stromem, pod kterými se schovával za války Vietcong před americkými vrtulníky.
Po kolech jsme měli možnost si objednat barbecue z říčních hadů, nebo jsme si je mohli "pochovat". Fóbii z hadů nemám, ale taky nemám, na rozdíl od táty, potřebu si s nimi hrát, ani na ně šahat :-)
Po obědě jsme se oddělili od skupiny, přijel si pro nás řidič autobusové společnosti k hotelu a odvezl nás na nádraží, kde nás nahnali do autobusu, který nás odvezl do Chau Doc, což je hraniční město. Ačkoli říkat tomu město je možná trochu nadsázka, šlo v podstatě o jedno náměstí s několika uličkami okolo a jinak rozptýlenou zástavbou. Najít večer rozumný podnik s jídlem nebylo úplně lehké, pokud nechtěl jít člověk jíst do čtyř hvězdičkového hotelu.
Další den opět brzký budíček, odvoz v 6:30 od hotelu na vozíku za kolem. Přijeli pro nás dva starší Vietnamci a i s krosnou nás každého asi kilometr a něco popovezli do přístavu, z kterého odjíždí lodě. Teda, říká se jim speedboats, ale cestu z Chau Doc do Phnom Phenu jsme jeli asi 5 hodin, vzdálenost je 130 km. I tak byla cesta pro mě super, protože i když scenérie zas tak úchvatné nebyly, jenom pocit z toho, že jedu někam, kde jsem nebyl, na lodi po velké řece, byl super.
To, jaké to je v Kambodži, a o tom, jestli v mojí malé vnitřní hodnotící soutěži vyhrává nad Vietnamem a Bangkokem, budu psát příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat