Po rozumně trvající proceduře jsme zase nasedli na loď, kapitán vytáhl kambodžskou vlajku, hrdě ji umístil na příď a vydali jsme se vstříc hlavnímu městu. Ačkoli pro mnohé asi jednotvárná cesta po Mekongu, já si ji užil jako jeden z mála přesunů tady. Protože jsem se konečně cítil jako „na cestě“. Vesnická říční idylka po několika hodinách vystřídala atmosféra turistického hlavního města. Po rychlém obědě v dosti (na Indočínu) hipsterském podniku, kde jsem si stáhl mapu města, jsme se vydali za neustálého odmítání ve vedru na kilometr dlouhou cestu do hotelu. Šlo o hezkou zrekonstruovanou koloniální vilu v boční uličce u hlavního náměstí, z které byla většina památek celkem blízko.
Jelikož odpoledne je zde už poměrně pozdě (stmívá se tu kolem šesté hodiny a vše pro turisty je obvykle otevřené do pěti), vyrazili jsme pouze na obhlídku blízkého budhistického kláštera, kde nás chytila bouřka. Víc jsme kromě večeře nestihli. A jelikož na druhý den jsme toho měli naplánovaného docela dost, šlo se brzy spát.
Druhý den byla první zastávkou bývalá střední škola, kterou Pol Pot (bratr číslo jedna) nechat přebudovat na kombinaci mučírny, vězení a koncentračního tábora. Místo, které lze s „úspěchem“ přirovnat k návštěvě Osvětimy, anebo podobných míst. Pokud by o tomto člověk nevěděl dřív, ani by snad nemohl a nechtěl pochopit, jak toho věčně usměvaví a milí Kambodžani (Kmérové) mohli být vůbec schopní. Detaily opisovat dál moc nechci, stačí, že tímto zařízením prošlo asi 12 až 20 tisíc lidí, a přežilo jich kolem 10. A že režim Rudých Kmérů se podepsal nejspíš na úplně každé rodině. Ze zbytku řeknou něco obrázky…
Cestou do muzea jsem naštěstí ještě stihl nový kambodžský sestřih a zkrácení rozrůstajícího se plnovousu, takže jsem do muzea naštěstí vstupoval s pozvednutou náladou a bylo tak kam klesat. Jedna poznámka je ale ještě na místě. V muzeu člověk nenajde žádné zjevné lži (zase takový odborník na kambodžskou historii nejsem), propagandu, anebo nedostatek sebereflexe. S válečným muzeem v Saigonu je to až do očí bijící kontrast. Někde jsou holt sebereflexe schopní, někde ne.
Protože jsme se v muzeu zdrželi o něco déle, další čas nám sebral následný oběd, zbyl nám čas už jen na jednu atrakci. Chtěli jsme si projít královský palác, protože ten v Bangkoku byl tak přeplněný, že jsme si ho moc neužili (nebo teda já ne). Jenže palác byl zavřený, protože byla doma královská rodina. A tak jsme zamířili do národního muzea, kde se nesmělo fotit a navíc muzea jsou tady dost o ničem. Spousta budhistických soch doplněná spoustou dalších hinduistických soch, doplněných ještě další spoustou jiných soch. Tady sice dávali k dispozici poměrně rozsáhlého audioprůvodce, jenže jsme se z něho hlavně dozvěděl, kde byla socha objevena a co zobrazuje, ale nic dalšího, co by mě zaujalo, ne. Při ceně asi 15 dolarů jde o zkušenost, kterou si myslím může člověk odpustit.
Co jsem se ale později dozvěděl bylo, že v Kambodži se nedá platit jen tak nějakými dolary. Ačkoli tu existují de facto dvě paralelní měny, kambodžský riel (nesměnitelná měna) a americký dolar, místní přijímají jenom neposkvrněné a nenatržené bankovky, a někdy ještě nechtějí přijímat ani starší bankovky, které jsou jinak v pořádku. Jelikož 3 z mých 6 stodolarovek nevzbudily moc velký ohlas, zbytek cesty se nesl v neustálém nabízení těch nejhorších peněz, vyjednávání, jestli jo, nebo ne a někdy tahání těch hezčích, protože mi je nechtěli vzít. S jednou stodolarovkou pojedu asi zpátky domů, protože je malinkato natrhlá a nepodařilo se mi ji udat ani na po šesté, i když jsem tvrdil, že jiné peníze prostě nemám. Vyměnit ji v bance taky prý nefunguje, protože Kambodža si bankovky netiskne, a tím pádem není zodpovědná za stav dolarových bankovek.
Další den odjíždíme na jih zažít a snad si i užít :-) tropy.
(Fotky budou následovat, teď není čas, protože je přebrat a nahrát do cloudu trvá na tabletu věčnost - a zítra nás čeká ježdění v tropickém dešti na kolech po Angkor Watu :-D, takže spánek se bude hodit)
Žádné komentáře:
Okomentovat