Celé naklepané nás řidič vyhodil na konečné v rozespalém maloměstě, kde se na nás sesypali asi jen tři řidiči tuk-tuků, což nám napovědělo, že půjde asi opravdu o málo turisticky exponovanou oblast, protože kdekoli jinde se na nás pověsilo řidičů daleko více. Jelikož jde ale o malé město, všude se dá v klidu dojít, a než se domluvím s řidičem kam a za kolik, jsem tam stejně rychle po svých. Ubytování jsme nakonec sehnali v další rekonstruované vile, kterou řídil expat William, kterému buď kambodžské prostředí výrazně prospívá na veselosti, anebo si něčím pomáhá. Tak jako tak, se nám dostalo extrémně vřelého přijetí (aby ne, když na nás zbyl ten nejdražší pokoj).
Ačkoli jsme přijeli lehce po poledni, už to na žádný program nevyšlo, protože všechny nabídky na cesty po okolí začínají ráno, ve městě samotném nic k vidění, kromě řeky, není a tak jsme šli spojit oběd se zjišťováním nabídky cestovní „kanceláře“, restaurace a hostelu v jednom. S chlapíkem jsme se domluvili na denní prohlídce národního parku kolem hory Bokor a následný den na cestu po venkově na pepřovou farmu s koncem v jiném městě na pobřeží. Já odpoledne ještě stihl svůj první (a nejspíš jediný) běh po říčním břehu.
Druhý den nás a několik dalších turistů nabral v dešti řidič minidodávky. Jak nám v podstatě 2 týdny skoro nepršelo, v den, kdy se chceme vydat do hor a na kratší trek, zrovna od rána prší. Naštěstí se po pár hodinách počasí zlepšilo, začlo se vybírat zrovna když jsme byli na druhé vyhlídce, z té první jsme kromě mlhy nic neviděli. Z Bokoru je krásný výhled, má však jednu vadu. Člověk se musí dívat jenom určitými směry, protože na vrchu hory staví Číňani nevzhledné betonové budovy. Už postavili docela hnusné kasino, a další stavby mají prý v rychlém sledu následovat. Náš (asi 50+) řidič o tom mluvil dost znechuceně (celkově měl docela progresivní, až zápaďácké názory, když jsme zastavili na oběd na jednom vršku, šel se na půl hodinky tréninkově proběhnout, protože se chystá na půlmaraton), ale s čínskými penězi nemají problém jenom tam. Snad se v Kambodži rychle naučí, že ne na vše, co přinese peníze, se musí nutně kývnout, a že se vyvarují některých chyb, které jsme dělali my. Ale to je asi naivní představa. V zemi, která je extrémně chudá, se nadstavba nad penězmi začne řešit asi až za hodně dlouho, kdy už spoustu věci nepůjde vrátit.
Ačkoli se počasí vylepšilo, trek byl zrušen, protože by byla cesta nebezpečná (kluzká atd.). Místo toho jsme dostali na výběr. Buď vrátit peníze, anebo vrátit méně peněz a před západem se projet na lodi. Jelikož jsme neměli stejně žádný jiný program, na loď jsme kývli. Ale o žádný převratný zážitek nešlo, čili ani nemá cenu o něm psát.
Druhý den nás čekal přesun do sousedního a ještě menšího městečka, během něhož jsme měli absolvovat prohlídku místního venkova. Přijel pro nás tuk-tuk, respektive remorker (což je vozík zapřažený za motorku), a co z nás nevyklepala cesta autobusem předevčírem, vyklepala z nás cesta po venkově. Hliněné rozježděné děravé cesty byly jak tankodrom. Ale díky nim jsme mohli vidět odsolovací farmu (toho času neodsolující protože je ještě dešitvé období), pohádkové jezero, pepřovou farmu, projížďku k jezeru, jezerem a zpět na vozíku taženém vodními buvoly a jeskyně u chrámu s opicemi. Za to natřásání to určitě stálo :-)
Kep není maloměsto, ale docela zaplivaná díra s předraženými hotely. Po trochu přemlouvání a obcházení jsme cenu trochu zklepali, ale i tak jsem se rozhodl, že druhý den mizíme na nedaleký tropický ostrůvek, kde sice není elektřina, ale aspoň to tam bude mít trochu atmosféru. Ve zbytku dne jsme si udělali ještě trochu neplánovanou procházku do přilehlého pralesa, kde je skalka, ze které byl krásný výhled na zátoku i západ slunce, který nám zhatily mraky.
Jelikož jsme celý den nejedli, tak jsme si dopřáli královskou večeři, ve které nechyběly ani místní proslavení krabi (mně teda nenadchli, ale vyzkoušet se má všechno :-) ).
Druhý den jsem v poledne vyrazili na Králičí ostrov, který je asi půl hodiny lodí od pobřeží. Odjezd byl dramatický, protože celé osazenstvo přístavu spekulovalo, jestli s námi má jako devátého pasažéra pustit starší Kanaďanku, protože Evropanů může na lodi jezdit jen šest (nás bylo stejně osm) a Kambodžanů osm (asi jsme se všichni v očích "námořníků" naturalizovali). Po 15 minutách si Kanaďanka nastoupila a jelo se. Žádná spektakulární cesta se nekonala, a ani se nekonalo spektakulární vylodění na panenské pláži. V zátoce, kde kotví lodi, byl dost velký bordel, protože odpadky od tama nemůžou na volné moře.
Jelikož je ostrov malý, cesta k jediné, asi 300 metrů dlouhé pláži lesem netrvala dlouho. První, co jsme potkali, byly kačeny. Druhé, co jsme potkali, byli asi tři psi. A po nich jsme slyšeli Heeellooo, hellooo, are you staying? To se na nás vrhla místní kuchařka, hoteliérka, prodavačka, vedoucí (asi všeho) v jednom. Za bungalov na "vesnické" pláži (kde se proháněla různá zvířata - včetně kuřat s kvočnou) chtěla deset dolarů, pivo měli za 75 centů, čili ideální destinace (ne, že bychom měli moc jiných možností), navíc na jednu noc, protože druhý den musíme zase na cestu.
Klid a rodinná atmosféra na ostrově byla po ne příliš výživném zážitku z Kepu osvěžující, stejně jako veliká grilovaná ryba k večeři za 6 dolarů a gin a tonic za 2. Ačkoli na ostrově mají dieselovou centrálu, šli jsme brzy spát, protože zábavy si tam člověk po tmě moc neužije. Přes den celé osazenstvo ostrova, toho času čítající asi 20 turistů (přes noc zůstali 4, plus dva místní a další 4 v jiném "resortu") rozptýlil místní muž lezoucí bez jištění na docela vysokou kokosovou palmu a sklízející kokosy, které spouštěl na laně na zem. Po tomto pozdvižení bylo zážitků na celý den až až :-D
Tropický ostrov má výhodu, že na něm od moře fouká. Má také nevýhodu v tom, že když zalezete do bungalovu, už na vás nefouká, takže se rázem ocitnete v tropické teplotě a vlhku. Bez větráků a klimatizace z toho pak není úplně příjemná noc, alespoň pro mě, protože se koupete celou noc ve svém vlastním potu. Asi jsem měl jít spát ven na pláž a doufat, že komáři se ve větru ke mně nedostanou. Holt příště.
No, a první opravdu nepříjemná noc na cestě byla ze zpětného pohledu předzvěstí toho, že cestovní idylka nevydrží na vždycky. K sepsání se však dostanu až po cestě do Bangkoku, kam vyrážíme v pátek. Teď totiž přebýváme v deštěm sužovaném Siem Reapu u Angkor Watu. Třeba do té doby vychladnu :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat