Ačkoli jsem již dříve naznačil, že cesta zpátky by měla být naprosto nudná, asi jsem se rouhal a urazil nějaké božstvo, vesmírný systém, prozřetelnost, Buddhu, nebo *dosaďte si podle libosti*. Protože cesta zpátky nebyla ani náhodou pohodová.
Pro pořádek začnu od konce. Završením mé krátké Odyssey byl příchod o hodinu dříve na beach volejbal. To je tak, když je Váš telefon až moc chytrej a automaticky si přenastaví čas. A když nesedí čas na počítači a čas na mobilu, tak si jako informatik musíte nutně myslet, že ten výpočetně rychlejší stroj má pravdu. No, bylo to naopak a tudíž jsem hodinu čekal na někoho, kdo se mi vysmál s tím, že mám blbej čas.
Jenže tohle mne už nemohlo rozházet, slabší chvilky jsem si totiž vybral jinde. Ani přestup v Bohumíně na mě nezanechal moc velké stopy. Pravda, najít v tomto sídle (slušněji to říct neumím) něco jako zahrádku, kde si může člověk přečíst noviny a dát si pivo než mu pojede vlak, který není schopný počkat asi 8 minut na EC Varšava-Villach, prostě nešlo. Tak jsem zakempoval na náměstí nebo návsi či co to bylo a nechal se očumovat kolemjdoucími ztracenými existencemi. Jídlo po mě ale žádná kupodivu nechtěla :). Kromě kulturního šoku (noviny a zprávy z téhle země beru už značně cynicky, takže ty mne nechávají ledově klidným) jsem prodělal ještě šok teplotní. Návrat z maximálně dvacetistupňové Jyvaskyly do 30+ stupňové ČR byl trochu jako jedno kolo v boxerském ringu. Zprava, zleva a na solar.
Ale zpátky na začátek. Budík v 4:45 v sobotu ráno, dobalení si posledních věcí, odhlášení z kolejí a klidná procházka na autobus do Helsinek do centra města. To jsem byl ještě nad věcí a plácal se po rameni, jak jsem si celou cestu domů naplánoval. Odpoledne a navečer v Helsinkách, trajekt, 2 hodiny na přestup v Tallinnu, cesta do Vilniusu, ráno 2 hodiny na přestup do Varšavy, hostel a pak vlak domů.
Vydrželo mi to do odpoledne v Helsinkách. Dojdu na check-in do terminálu a tam mi slečna povídá:
"Vy jste nedostal SMS o tom, že trajekt rušíme?"
-"Cože?"
"No, trajekt nejede, je zrušený, protože je bouřka. Fakt jste ji nečetl?"
-"Jo, zrovna teď... A to jako fakt nejede a už nepojede?"
"Ne."
-"A co mám jako dělat? Jít se ubytovat na noc do parku?!"
"Ne, jestli chcete, tak můžete jet jiným trajektem s jinou společností. V 21:30 odjíždí loď ze Západního terminálu."
-"A to je jako kde?!"
"Na druhé straně města."
-"Hm, a jak se tam mám dostat?"
"No, nic přímého tam nejede, to musíte tramvají na vlakové nádraží a pak autobusem."
-"Tak to si raději dojdu pěšky. Nevíte, kde se tu dá chytit internet? Díky Vám nestíhám svůj autobus z Tallinnu a nemám zájem tam přenocovat někde v parku."
"Bohužel, nejsem z Helsinek, takže Vám s tím nepomůžu."
-"Hm, sbohem."
Po prvotním šoku, jsem si prošel krátkým zmarem a pak moje lehčí nasrání schytal kopancem batoh a doklady, které letěly na zem. V mém případě ale trvá bezprostřední naštvání tak maximálně jednu minutu. K něčemu delšímu se můj flegmatický mozek prostě nevyburcuje. Takže jsem zvedl telefon, zavolal do autobusové společnosti, tam mi řekli, že ještě něco jede, ale že mi na tuhle cestu nemůžou převést jízdenku, tu mi převést můžou, ale jen na přímé spoje, takže mi ji slečna převedla na únor s tím, že až zase budu v Tallinnu, můžu si ji převést na datum, co potřebuju. To je od nich hezký, ale já se do Tallinnu zase jen tak nedostanu. No co, 25 euro + 10 minut v roamingu není zas tolik peněz, ale pro studenta to taky není úplně zanedbatelná částka. Ale bouřka je holt bouřka.
Ani nevím, jestli mám být rozladěný ze sebe, že jaksi nepovažuji za normální si kontrolovat každou chvíli telefon, jestli mi náhodou někdo něco nepíše, nebo teda že je nad mořem bouřka. Nebo mám být naštvaný na společnost, že se bojí jezdit s menším trajektem za bouřky nebo prostě jen na pitomou přírodu. Každopádně mi to komplikuje cestu, protože nejspíš zatuhnu v Rize a 3 dny se v podstatě nevyspím.
Po cestě přes město jsem asi vypadal zle, protože lidi mi při chůzi nějak ochotně a rychle uhýbali. Občas se mi to stává, když se tvářím nasraně či znechuceně. Možná asi fakt budím strach, to já nevím, já se v tom stavu raději na sebe nedívám... To by mě rozladilo ještě víc. Protože zrušení spoje mi absolutně zkazilo celý den, který jsem strávil v Helsinkách. Místo dobrého pocitu ze zajímavě stráveného dne jsem skončil s frustrací a představou toho, jak budu zase někde x hodin unavený a nevyspalý tupě čekat, až mi něco pojede.
Tenhle stav měl i jednu výhodu v tom, že jsem ztratil už i poslední společenské zábrany a přepnul se do modu: "Však se ostatní neposerou!". Takže na trajektu jsem se svalil vedle dětského koutku na polstrované sedačky, v klidu si lehl s batohem pod hlavu a vytuhl. Když jsem se probral, tak na mě lidi poněkud udiveně koukali, ale moc dlouho můj pohled z očí do očí nevydrželi :). Naštěstí pro personál se mne ale nesnažil nikdo vysvětlovat, že tam prostě spát nemůžu a že to není vhodné. Jsou rozumní :).
V Tallinnu jsem měl hodinu na cestu z přístavu na autobusák. To je tak na hraně a chvíli jsem uvažoval, že si raději vezmu taxík. Ale pak zvítězila moje samolibost a řekl jsem si, že půjdu. Jelikož to v Tallinnu už i trochu znám, řekl jsem si, že si cestu zkrátím. Jenže to bych se nesměl pro jistotu pak ptát místních. Ač jsem šel správně, tak mne poslali více méně zpátky, aby mne další, kterých jsem se raději zeptal, poslali zase opačným směrem. Asi 5 minut před odjezdem autobusu jsem si poměrně splavený u řidiče koupil lístek. Jak jsem si sedl, vytáhl jsem špunty do uší, klapky na oči a nafoukl polštářek a šel spát.
Do Rigy jsem dorazil moc brzo ráno, rozlámaný po noci v buse. Všechno všude zavřené, já jsem samozřejmě neměl ani drobné na záchod. Akčně jsem se ale vydal do města s tím, že najdu hostel a ačkoli tam nebudu přes noc zaplatím jím za jeden den a den tam přečkám. Jenže jsem byl ve 4 hostelech a všechny plné. Někde mi teda pro jistotu ani neotevřeli. Takže jsem zvolil plán B a šel do nejbližšího parku. Čáru přes rozpočet mi ale udělaly mokré trávníky. Přes noc pršelo, čili verze, že se pohodlně natáhnu na trávu nevyšla. Naštěstí se před státní operou hrál basketbalový turnaj. Kdo mne zná tak ví, že basketbal je snad jediný sport, který nemám rád. A jak jsem byl rád, že se i na tohle můžu dívat. Zoufalá situace.
Napsal jsem Světlance, jenže ta mi napsala, až se po pár hodinách probrala, že je nemocná, čili za mnou nepřijede. To mne uvrhlo do ještě horšího stavu, protože jsem musel celý den do odjezdu autobusu směrem Varšava (v 19h) přečkat sám. Aspoň že v Rize měli jakési oslavy výročí založení (810 let) a tak jsem zabil čas koukáním na průvod městem, na středověký turnaj, naládoval jsem se šašlikem, koukal na akrobatické lítání a mezi tím střídavě četl, luštil sudoku a až uschla tráva v parcích, tak spal.
Anglický tým celkem válel. Na to, že dost jeho členů je už lehce prošedivělých, zvládali podle mého soudu dosti náročné fyzické kreace v teple na slunku a v plné výstroji lehce, jako kdyby to dělali každý den. Opravdoví profíci, z jejichž projevu bylo vidět, že si to užívají. Radost se na ně koukat :).
V autobuse z Rigy jsem toho moc nenaspal, protože silnice v Pobaltí jsou ještě horší (ano jde to!) než u nás. Navíc cesta do Kaunasu trvala jen asi 4 hodiny. Z Kaunasu se pak jelo celou noc do Varšavy. Autobus plný, čili místa málo, ale své 40 až 50 min spací intervaly s probuzením jsem zvládl. Ve Varšavě mi naštěstí jelo asi 40 minut po příjezdu EC, čili jsem si akorát koupil snídani, ale i tak mne znovu dostala jazyková nevybavenost dam na informacích a hlavě na přepážce pro mezinárodní jízdenky. To je fakt tak těžké umístit tam někoho, kdo umí trochu anglicky?! Já to se znalostí češtiny a základy ruštiny nemám tak hrozné, ale lituju němce, angličany, španěly a ostatní. No a pak už jsem jen musel dojet do Bohumína a pak do Brna.
Teď už mi je hej, protože jsem se po 3 dnech dostal znovu do postele a ke sprše, ale po cestě mi občas do zpěvu moc nebylo. Ale lítat mě to prostě nedonutí :).
P.S. Slibuji, že dodám další fotky a texty, hlavně něco o Helsinkách, Finsku jako celku, architektuře a tak. Minulý týden jsem neměl absolutně čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat