Na houpačce do Kanady

Ač jsem se do Severní Ameriky dostal letadlem a jde tudíž o metaforu, přítomnost houpačky v názvu mnohé z posledních dní vystihuje. Pro Ty, co neznají můj primární důvod cesty doplním, že jsem se do Kanady vydal za svojí milou polovičkou. Není  to důvod jediný (dále např. zlepšení angličtiny, potvrzení toho, jak to vlastně se stereotypy o SA je a možnost alespoň jedné schůzky s jedním profesorem z Toronta, na jehož výzkumu chci postavit část disertace – původně zamýšlenou stáž mi bohužel odmítl), ale je to důvod, který mne donutil zvednout zadek, koupit si letenky a odletět.

Často se říká, že nejhorší věcí na cestování je cestování. Já to vidím jinak, protože cesta může být sice značný opruz, ale také na ni můžete začít ty nejlepší zážitky z celého výletu (např. má třídenní cesta vlakem z Istanbulu do Íránu).

A jak s tím souvisí houpačka? Tak, že se houpe. Pokud bych chtěl v duchu svého informatického vzdělání a matematického založení popsat svoji cestu funkcí, jednoznačně bych si vybral sinusoidu se zkracující se periodou. Po celé 2 dny, kdy jsem do Kanady cestoval, se se zrychlujícím tempem střídaly značně pozitivní momenty s momenty negativními.

Hned začátek cesty sliboval, že tu a tam půjde o opruz. Jelikož jsem trouba a u letenky s Ryanair z Brna do Londýna jsem si nezaplatil 20 kg zavazadlo ale jen 15 kg, měl jsem starosti s tím, abych se vešel do limitu. Nakonec to znamenalo to, že jsem doma nechal nějaké oblečení a letěl jsem v pohorkách, protože jak si na sebe navléci nejtěží věc v batohu (stan) jsem nepřišel, tak jsem musel přejít na druhou nejtěží. Pohledy lidí, které těkaly z mého obličeje na boty a zpátky v třiceti celsiovém Brně stály za to.

Již na začátku cesty řádně zpocený a tudíž dostávající se do nevábného stavu, jsem dorazil na letiště, kde se odehrálo všechno plynule a bez problémů. První zhoupnutí na sinusoidě jsem měl za sebou. Začátek druhého přišel v Londýně, kde bylo asi o 20 stupňů méně než v Brně, a jak to v Londýně bývá, tu a tam spadla nějaká ta kapka. Naštěstí Velká Británie, nebo alespoň Londýn, oplývá naprosto skvělými, milými a ochotnými lidmi, kteří ještě ke všemu mluví krásnou zpěvavou angličtinou s přízvukem, který bych nejraději poslouchal od rána do večera.

Cesta šla zatím podle plánu (letadlo do Londýna, autobus do Victorie, přespání v hostelu, autobus do Gatwicku, letadlo do Calgary, autobus do Cranbrooku, Verča), jen ta procházka po Londýně mohla být příjemnější. Zataženo totiž moc nevadí, jsem otužilý. Vítr se snést takz dá, i když v ¾ kalhotech to není žádné extra pohodlí (následek 15 kg limitu). Když se do toho ale přidá ještě déšť, máte z toho další sinusoidu. V kapse jsem měl 50 liber, které bylo nutné utratit, protože do Anglie se zase nějakou dobu nedostanu, čili proč je mít schované někde v obálce v šufleti. Dvaceti jsem se zbavil lístkem na London Eye – v podstatě velké ruské kolo, které stojí u Temže, pomalu krouží a je z něj hezký výhled na centrum Londýna. Osmnáct liber padlo na večeři. Prvně jsem si naivně myslel, že někde najdu hladové okno, kde mi prodají fish and chips do novin, ale tato anglická věc je už nejspíš jen městskou legendou (urban legend) a stereotypem. Čili jsem musel do restaurace, kde jsem si k rybě s hranolkama objednal ještě London Pride, abych ochutnal anglické pivo.

Spokojený a najezený jsem se ve větrném mrholení přemístil o kilometr dál do hostelu, kde jsem se těšil na sprchu a postel. Jenže moje postel byla namáčknutá k radiátoru, čili v ní bylo vedro. Do sprchy jsem se sice dostal, ale ačkoli v ní byl nápis „Warning, very hot water!“, tak ať jsem točil kohoutkem na teplo vodu jak jsem točil, dostal jsem jen žalostný čůrek vlažné vody. Čili jsem se s ní v duchu vojenského pravidla, co je mokré, to je čisté polil (s tím průtokem to trvalo celkem dlouho) a šel spát. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl skončit jako pečeně, tak jsem zvolil sobeckou variantu. Radiátor jsem vypnul, ať si zbylých 14 lidí v 15 postelové místnosti třeba zmrzne. Můj život je důležitější, než jejich pohodlí.

Budík před šestou ráno mi start do nového dne s úsměvem neumožnil. Ksicht se mi o něco protáhl i potom, co jediný neochotný Londýňan, na kterého jsem natrefil sdělil, že snídaně se podává až od 7 hodin, a že mám smůlu (autbus mi jel právě v 7 a já musel vypadnout nejpozději ve 45). Přitom snídani už pomalu chystal. Stačilo, aby mi dal něco na cestu. Náladu mi zvedl autobusák, který mne přívital úsměvem a dotazem: „Where are you going, mate?“ Obrat z negativní amplitudy směrem k pozitivní dokonala anglická snídaně, kterou jsem si dal v jedné kavárně na letišti. Pak už jsem jenom čtením zabil zbytek času do odletu.

A pak se začal pomalu ale jistě můj časový plán komplikovat. I když zatím nenápadně a nevinně. Letadlo mělo 20 minut zpoždění, protože se protáhlo nakládání. 20 minut na 9 hodinách transatlantického (spíš severně ledového nad Islandem, Grónskem a severem Kanady) letu je nic. Let byl opruz, protože 9 hodin člověk sedí, občas koukne na film, co pouští na LCD obrazovkách a snaží se nějak přežít do další svačiny nebo nabízeného pití, nebo cesty na záchod, při které si protáhne nohy. Vedle mne seděl britský (pákistánský) pár, který nebyl moc komunikativní, čili jsem čučel buď do časopisu, nebo když jsme byli dostatečně nízko a nebyla oblačnost, tak z okýnka na zem.

Nakonec jsem se Calgary dočkal, zatím nevědíc, že tímto teprvem oje cestovní peripetie ve skutečnosti začínají. Člověk čeká, že v ekonomicky vyspělé zemi funguje všechno efektivně. Odhadem čtyřiceti minutové fronty na pasové kontrole mne nemile překvapily. V Londýně stačilo pas s čipem přiložit na scan, kamera mi sejmula obličej, a byl jsem bez problémů vpuštěn. Tady skenování prováděl člověk, který si s Vámi chtěl ještě ke všemu popovídat a potvrdit Vám celní prohlášení. Říkám si jiný kraj, jiný mrav, jenže nejvíc na tenhle stav nadávali kolem mne stojící Kanaďané.

Pan celník na mne byl ale hodný, řekl mi, že jsem se rozhodl dobře, když budu místo půjčení auta auto kupovat, a řekl mi, že si mám jít táhme do fronty na imigrační oddělení. Tak jsem si tam stoupl, vidím před sebou asi 20 lidí, fronta byla dlouhá tak 15 metrů, neměl by to být probpém. Na to, abych se dostal do města a našel autobusák mám pořád víc 3 hodiny. Jenže stojím ve frontě, a ona se nehýbe. A jak to tak ve frontách bývá, lidi se nudí a tak se dávám do řeči s chlapíkem, co stojí vedle mne. Je to Brit, ale má tu v Kanadě manželku, a prý ho vždycky, když sem letí, „buzerují“. Ve frontě na imigračním by člověk čekal různé Asiaty, Afričany, Jihoameričany, jednoduše lidi, kteří se do Kanady snaží dostat kvůli podstatně lepšímu životu. Jenže kromě mne tam byla většina anglicky mluvících lidí (Britů většinou). Přitom Kanada je součástí Commonwealthu a měla by mít s Británií nadstandardní vztahy.

Nakonec jsem ve frontě strávil asi 2 hodiny jenom proto, aby se mne chlapík zeptal, proč mám pracovní víza, když jedu cestovat a kde budu všude cestovat. Většinu doby jen koukal do počítače, něco ťukal do klávesnice (asi psal manželce mail nebo co) a občas na mne koukl. To trvalo asi 15 minut, pak mi dal razítko a já mohl utéct. Po pohledu na hodinky jsem místo spořádané chůze zvolil lehcé chaotický úprk, našel si zavazadlo a vystřelil před budovu. Tam ještě větší zima než v Londýně, jenže na převlíkání nemám čas. Ptám se, odkud jezdí autobus 300. Podle řádu mi má jet asi za 5 minut. Doběhnu na nástupiště, čekám, jezdí autobusy, ale žádný nemá 300. Takhle čekám asi 20 minut. Autobus přijede, ale střídají se řidiči, a tak čekám dalších 10 minut. Koukám na hodinky, a poprvé lituju, že jsem nepočkal na toho Brita, protože pro něj má přijet manželka, bydlí v Kimberley, což je asi 20 km od Cranbrooku (náhoda, protože jen tak pro info, Cranbrook je asi 6 h autobusem z Calgary).

Dáva se se mnou do řeči jeden chlapík z ostrahy letiště, který jede domů. Poprvé tak slyším kanadské protahované eeeejj na koncích vět. Konečně se autobus rozjede, přemýšlím, jestli to stihnu. Dá se se mnou do řeči jedna cestující a říká mi, že mám asi smůlu. Ve městě bude provoz, a mám málo času. Teď se perioda sinusoidy zkracuje zběsilým tempem, protože další člověk (kontrola řidiče od dopravního podniku) mi říká, že to půjde. A že mi řidička řekne, kde mám vystoupit, a co dělat dál. Když jedeme centrem, vzpomínám si na mapu, na které jsem se díval, kde musím tak zhruba vystoupit a kam jít. Jenže paní mne říká, že ještě ne. Tak jí věřím. Nakonec mne vyhodí na zastávce a říká, že si mám počkat na autobus č. 10, že ten mne tam zaveze. A jak dlouho to trvá. Prý tak 15 minut cesta, a autobus jezdí každých 10 nebo 15 minut. Jenže já mám jen minut 15...

Beru osud do vlastních rukou a mávám na taxíky. Zastavují, ale když jim říkám, že potřebuju na Greyhound coach station, všichni (tři) mi řikají, že sorry, že mne tam nevezmou. By mne chtělo zajímat proč jako. Ale to se asi nikdy nedozvím. Za pár minut přijíždí destíka, řidič říká, že se tam dostane tak za 10 až 15 minut, no, já mám minut 10. Ale prý pak ještě musím tak 5 minut pěšky. Tak si už jen rezignovaně stoupnu do autobusu, a vymýšlím různé nadávky, kterými zdejší systém častuji. Úplný výsměch mé situaci je fakt, že na jedné zastávce čeká asi 5 minut, protože tam je moc brzo. Vší silou se klidním, abych se na něj neutrh, aby už ***** jel. On ze to nemůže, tak proč na něj být zlý. Konečně jedeme, a já už se připravuji na to, že budu čekat 4 hodiny na další autobus, který ale nejede 6 hodin, ale asi 9, protože objíždí vesnice. Navíc správně podle obchodních podmínek nemůžu využít svůj lístek, a budu si muset za dalších 70 dolarů koupit nový.

Když mne řidič vyhodí na zastávce, tak se na radu jedné paní nevzdávám, protože autobusy mají prý pořád zpoždění. A tak s krosnou na zádech a malým batohem v ruce sprintuju na autobusák. Vlítnu dovnitř, koukám, hned první fronta je pod cedulí, kde je i Cranbrook, jenže nic se neděje. Ptám se jedné paní, na co čeká. Má tam ale lístek na 6:45, já potřebuju v 6:15. Jestli už něco jelo neví. Tak valím na informace, pán povídá, že další do Cranbrooku až v 10:30, a že jestli tady není ten můj, tak už je pryč. Tak běžím zase zpátky, zkouším dveře na nástupiště, ale jsou zamčené. Propadám pomalu zoufalství a rezignaci, a tak jdu zpátky na informace, protože se ještě pořád nechci vzdát. Pán mi opakuje to samé, není mi ani schopný říct, jestli ten autobus odjel, nebo ne. Tak jdu zamračený zpátky k frontě, kde jsem nechal batožinu. Beru si batohy, že se půjdu někam složit a litovat se, když v tom se otevřou dveře z nástupiště, a jde sem nějaký plešatý chlapík. Bere si od lidí lístky. Tak razím k němu a ptám se ho, kam jede. Tak mi poslušně vyjmenuje všechny stanice, poslouchám a poslední je Cranbrook. Tak se ho ptám, jestli nemá náhodou odjíždět v 6:15. On mi s omluvným výrazem (asi mne špatně pochopil) říká, že má bohužel zpoždění, že mu je to líto. Z mojí reakce byl trochu překvapený, protože jsem ho obdařil širokým úsměvem, poplácáním po zádech a ujištěním, že jeho zpoždění mi zachránilo den. Sedám do autobusu, a mám po x hodinách úlevnou radost. Sice mne čeká ještě 6 hodin v autobuse, 8 hodin jsem už nejedl, 6 hodin jsem se ničeho nenapil, jsem zpocený, olepený, špinavý a smrdím, ale do Cranbrooku za Verčou nakonec bez průtahů dorazím a budu se tam moc umýt, vyspat, a třeba i najíst.

Tož vítejte v Kanadě.