Komáří očistec aneb cesta na Aljašku a zpět

Pracovní tábor jsem vyměnil za galeje za volantem a zhruba trojnásobný nárůst úspěšných komářích útoků na můj krevní oběh, což bylo snad dostatečně vykompenzováno mým pětinásobným nárůstem úspěšnosti v zabíjení těch malých bzučících mrch.

Ještě donedávna jsem si považoval za nejzbytečnější a nejméně si života zasluhující stvoření různé druhy molů, jejichž larvy požírají buď jídlo nebo oblečení. K jejich radosti se na první místo během mé severoamerické vakace dostali naprosto zaslouženě komáři. Pokud bych měl možnost vyhubit jeden jediný živočišný druh, byli by ideálním kandidátem.

Oni a volant byli na naší cestě, která vedla z Crestonu přes Calgary, Alaska Highway s odbočkou do Dawson City na Aljašku, a pak trajektem zpět, dvě jediné jistoty. To, co mne dělilo buď od šílenství, anebo zahození auta z nejbližšího srázu do rokle, bylo Verčino eLko. Pro mne magický červený reflexní obdélníček, který si může dát v Kanadě na zadek auta každý začínající řidič, který úspěšně napsal test a má vedle sebe osobu starší 25 let, která má řidičák. Díky tomu jsem nemusel absolvovat za volantem všechny kilometry, ale jen jejich podstatnou část. Verčino řízení občas trochu sice drhlo, ale zvládla všechno se ctí a bez nehody. A to je nejpodstatnější.

Popis samotné cesty a toho, co jsme viděli zvládla svědomitě napsat během mého řízení, takže nebudu tahat z hlubin paměti něco, co už existuje. Přečíst si to je možné TADY. Já přiložím MAPU a nějaké FOTKY (nemám čas ani na pořádné seřazení a popis fotek...).

Já jsem si cestu osobně rozdělil na několik etap (Nejistý začátek, Žvot se Simonem, Cesta do divočiny a naštěstí zpět, Hledání velryb, Sbohem stane!). V první části naší cesty šlo spíš o to, abychom přišli na to, jak s naším minivanem efektivně cestovat. Nikoho jsme k sobě nesehnali (zajížďka do Calgary ovoce nepřinesla), tudíž jsme mohli vyhodit spolu se zadními sedačkami i jednu prostřední. Líp by se nám spalo. Něco pořádného jsme viděli až v kanadských Rocky Mountains. Hory tam mají hezké, jenže se po nich nedá chodit tak dobře, jako po evropských, a hlavně tam je spousta velkých a kýčovitých hotelů, což znamená, že hory jsou plné „turistů“, kteří o nich nic neví, a ani neví, jak se po nich mají pohybovat. Než jsme po pár dnech dojeli na začátek Alaska Highway, měli jsme už celkem dobře zažitou rutinu.

Nevydržela nám dlouho, protože nám ji rozbil stopař, kterého jsme na Alaska Highway nabrali. Jmenoval se Simon, původem byl z východu, ale přesunul se před asi 15 lety do Banffu, kde pracoval. Jelikož na něj ale 15 let neustálého paření bylo moc, rozhodl se, že se vydá na Yukon, kde snad tolik zábavy nebude. Cestování s ním nemohlo být snad lepší. Díky jeho bipolární osobnosti prý baští léky, které z jeho původně silně agresivní povahy udělaly veselého, přátelského a milého člověka. Podělil se s námi o náklady na benzín a my měli možnost mluvit i s někým jiným. Vydržel s námi na cestě až do Dawson City a za celou cestu si ani jednou nepostěžoval. Náš společný denodenní program spočíval obvykle v jídle, řízení, muzeu (nebo více muzeí), fotografování a natáčení přídory a hledání vhodného odpočívadla, kde bychom se ve stanu zadarmo vyspali. Kromě času, který jsme strávili ve Whitehorse a Dawson City vypadala takhle většina našich dnů po cestě směrem na Aljašku.

Když jsme se se Simonem rozloučili, začala naše cesta do divočiny. My jsme se ale naštěstí od Alexe Supertrampa (postava podle skutečnosti z knihy a stejnojmenného filmu Into the Wild) v pořádku vrátili. To, co nás čeká naznačil poslední úsek cesty Yukonem a zároveň první úsek cesty Aljaškou (abych uvedl věci na pravou míru – ona je taková většina Yukonu, ale Aljaška je prostě mnohem romantičtější pojem :) ). Krásná panenská (dá se říci i pustá) příroda okolo nezpevněné (udusaný štěrk a hlína) Top of the World Highway by brala dech, pokud nemusíte sedět za volantem a dávat pozor na každou vymletou díru v povrchu a prudkou zatáčku. Na nejvyšších místech byl ještě sníh, který jsme použili jako chladící médium do naší auto ledničky, v které nám došel led. Sestup z vrcholků do údolí už tak zábavný nebyl, ale celý úsek před tím patří do mého osobního top five.

Zbytek Alaska Highway, na kterou jsme se opět napojili (ve Whitehorse totiž do Dawson Cityy odbočuje Klondike Highway) byl silně nudný. Skoro rovná cesta, kolem které jsou jen lesy nebo louky, v kterých jsou miliony komárů, kteří mají svoje nadživotní sochy na poslední míli dálnice. Fairbanks, druhé nevýznamnější město „kontinentální“ Aljašky bylo stejné nudné, jako cesta na něj. Nekonečné cesty v lesích, kolem kterých jsou co pár desítek metrů jen poštovní schránky, protože lidi tu bydlí asociálně separovaní. Moc času jsme tam taky nestrávili a vyrazili co nejdřív do národního parku Denali. Ten je kromě toho, že v něm leží nejvyšší hora Severní Ameriky Mt. McKinley, specifický tím, že jde o takřka nedotčenou divočinu. V celém parku je jedna prašná cesta, která ho protíná, po které jezdi skoro výlučně jen autobusy vozící návštěvníky. Kempování v Severní Americe spočívá obvykle v tom, že rodina nasedne do trucku a za něj připojí obytný přívěs, anebo si rovnou koupí něco, co vypadá a je stejně velké jako autobus, ale ve skutečnosti jde o dům s motorem na kolečkách a jede do kempu, kde se připojí na vodovod a elektriku. Do Denali se dá takhle dostat jen na prvních 14 mil, a pak je člověk odkázaný jen na kolo, nohy, nebo autobus. Na místní podmínky zásadní nezvyk.

V parku nejsou skoro žádné udržované cesty, když chce člověk jít na trek, tak prostě jde, kam ho nálada zavede. To však znamená, že v takovém terénu se nedá pohybovat stejně rychle a bezproblémově, jak je Evropou odkojený horal zvyklý. Zjednodušeně – představte si Boubínský prales, a jděte do něj na procházku. Když se vymotáte z lesa, tak přijdete buď do porostu kosodřevin (tady listnatých), anebo když máte štěstí, tak do vyschlého řečiště, anebo mechotrávníku, v kterém se každý Váš krok propadne o plus minus 20 centimetrů. Verča mi kvůli tomu nemohla přijít na jméno, ale mně se tam strašně líbilo. Samozřejmě s výjimkou komárů...

Jelikož nám docházel čas (datum odjezdu našeho trajektu se blížilo), neužili jsme si Denali ani zbytek Aljašky tak, jak bych si představoval. Volba mezi „vidět všechno“ a „do detailu si to užít“ padla na vidět všechno, a tak jsme museli spěchat zpátky na Yukon a přes něj na jih do Skagway v pobřežní části Aljašky, která je nazvaná Inside Passage.

Cesta lodí byla přitažlivá zejména proto, protože jsme měli vlastní postel, sprchu a já jsem nemusel 2 dny řídit víc než pár desítek kilometrů v Juneau. Výhled z lodi na pobřeží a ostrovy stál taky za to. Jenom velrybu jsme žádnou neviděli. To je asi společně s bobrem jediný typický živočišný druh, kterého se nám nepodařilo zahlédnout a vyfotit nebo natočit.

Poslední etapa naší aljašské cesty spočívala v asi 1500 km cesty do Vancouveru. První polovina cesty byla na oko silně nezajímavá, na moji duši ještě ke všemu silně drásající. Po vylodění jsme zastavili u knihovny, abychom se spojili se světem, a já jsem po dlouhých letech od mé marocké cesty porušil základní pravidlo: „Nedávat nic na střechu auta!“ Protože jsme celou dobu na lodi vezli mokrý stan, chtěl jsem ho rozdělat a usušit, protože zrovna nevoněl. A jelikož jsem nechtěl na parkovišti působit jako mongolský kočovník, který si ho zabral pro sebe, dal jsem spodní část stanu na střechu. A samozřejmě na ni zapomněl. Uvědomil jsem si to poměrně brzy, asi 2 nebo 3 minuty po odjezdu na parkovišti, a tak jsem auto hned obrátil, koukal po cesta všude okolo a doufal, že stan spadl hned na parkovišti. Jenže když jsme na něj přijeli (podotýkám že asi po cca 5 minutách po jeho opuštění), část stanu na něm už nebyla. Vítr ji neměl kam odfouknout, takže si ji asi někdo aktivní odnesl domů. Nechápu to, ale stalo se. A tak mne doma čeká nákup nového stanu. Nový jsme koupili o pár set kilometrů dál v Canadian Tire. Tuto neradostnou epizodu měl vyvážit olympijský Whistler a okolní hory. Jenže pokud se mi nelíbil způsob, jakým přistupují k turistický k horám v Jasperu a Banffu, tak Whistler neměl šanci na to, aby mne okouzlil. Hory okolo hezké, ale to jsou i na jiných místech, kde nemusím potkávat namistrované náctileté adolescenty (bikery, snowboardisty apod.), kteří se tváří a chovají jako.... prostě nic pro mne.

A tak naším příjezdem do Vancouveru skončila první část naší cesty.