Ještě
před více než třemi týdny můj životní styl připomínal moje
nejhorší představy o náplni dne, respektive života. Každý den
jsem vstával v 7:00 hodin (pokud jsem se tedy kvůli hluku
našich spolupracovníků neprobudil dřív). Následně jsem měl
hodinu na provedení hygieny, nasnídání se, zkontrolování
fakultního mailu, najítí Douga, abych zjistil, co budu (a jestli
vůbec) dělat. Podle výsledku jsem se nasoukal do příslušného
typu oděvu určeného k práci a přemístil se na pracoviště.
Pokud práce nebyla, dělal jsem svoji opravdovou školní práci.
Denní
rozvrh dále pokračoval patnáctiminutovou přestávkou v
10:00, půlhodinovou přestávkou v 12:00 a patnáctiminutovou
přestávkou v 14:30. V 16:30 obvykle padla, když bylo míň
práce, dělalo se do 12 nebo 14:30. Pak se vařilo, nebo jelo do
města koupit jídlo, umýt se, a mezi tím se věnovat své
opravdové práci. Obvykle jsem fungoval cca do 11:00, pak šel spát,
aby se vše druhý den opakovalo. Možná to je obvyklé pro většinu
populace, ale já nejsem uzpůsobený pracovat podle přesného
(vojenského) programu. Přes den pracuji v době kdy mi to vyhovuje,
přestávky si dělám kdy chci atd. Neřídím se podle nálad
počasí a rychlosti růstu chřestu. Naštěstí všechno trvalo jen
6 týdnů, díky kterým nemusím na cestě počítat každý dolar. Většinu
svojí vlastní práce jsem stihl, takže to nakonec nebylo tak
hrozné, jak to zpočátku vypadalo. Ale už jsem ve svém životě
strávil lepších šest týdnů.
A
co jsme vlastně na farmě dělali? Sbírali nebo třídili chřest.
Sbírání spočívalo v ležení na matraci umístěné na prknech
na vozíku, vše několik desítek centimetrů nad zemí. Video z
loňského roku na naší farmě je zde.
Ležení možná namáhavě nevypadá, ale krk a zádové svaly
dostanou celkem zabrat. Aspoň ze začátku. Později se to srovná.
Nejhorší nápor je na zápěstí a kůži na prstech, bicepsech, stehnách. U obdařenějších žen trpí poprsí. Nápor na prsty a zápěstí hodně záleží na
technice, kterou člověk sbírá. Výsledkem je to, že si buď udělá puchýře,
nebo si odře kůži na svrchní hraně prstů od hlíny a ztvrdlých
zbytků chřestu od minulého sbírání, nebo si namůže zápěstí
nebo předloktí. Já skončil po 4 nebo 5 dnech sbírání s
namoženými svaly a přetíženými šlachami v dlani. Protože
první dny po našem příjezdu na farmu byly asi nejvíc pracovní
za celou sezonu (bylo teplo, což chřest potřebuje) a tudíž moje
kancelářské ruce nezvyklé na manuální práci skok do plně
rozjetého vlaku nezvládly. Po posledním sběračském dni jsem
nebyl schopný zatnout dlaň, což znamenalo, že jsem nebyl schopný
chřest zlomit, a tak jsem třídil.
Sběrači,
kteří na farmě už dělali, třídit nechtějí. Moc tomu
nerozumím. Jde sice o intelektuálně ubíjející práci (sbírání
se od toho ale moc neliší), protože člověk celý den stojí,
vezme hrst chřestu z přepravky z pole, podívá se, jestli v hrsti
nemá kousky, které nejsou v pořádku, rozdělí je do 3 různých
druhů podle vady (moc krátký, začínající kvést, moc hubený) a zbytek se snaží naskládat do přepravky, která jde
do prodeje. V ní by měl mít chřest jen určitou délku, takže
moc dlouhé kusy se musí nožem zkrátit. Občas se přepravka
postříká vodou, aby se omylo bahno z pole. A takhle pořád
dokola, osm hodin denně. Po práci mi vždycky tak 2 hodiny trvalo,
než jsem byl schopný začít používat mozek. Na druhou stranu si
člověk mohl v jistých mezích zvolit tempo práce a na chvilku si
v průběhu práce odpočinout. Při sbírání, pokud je v řadě hodně
chřestu, s vlastním tempem moc neuspěl. Takže já jsem s tříděním
problém neměl, a zpátky na pole se mi ani moc nechtělo.
S ubytováním jsme na
farmě měli na výběr. Buď spát ve stanu, nebo v místnosti
určené na spaní, kde bylo asi 8 patrových postelí. Stan vyhrál,
protože je v něm víc soukromí. Kromě „ložnice“ na farmě
ještě byla společenská místnost s počítačem, televizí a
wifi, kuchyně s dvěma sporáky, jedna sprcha, dva záchody, několik
lednic, pračky. Nešlo sice o luxusní bydlení, ale určitě lepší
než kemp, a bylo to zadarmo. Kromě neustálého hluku a komárů,
kteří se do nás posledních několik týdnů s vervou pustili,
jsem si neměl na co stěžovat. Tím ukončím ve zkratce vykreslený pobyt na farmě. Fotky jsou zde.
Vzhledem k tomu, že nás na severu medvědi nesežrali a již jsme z Aljašky a Yukonu zpět, tak příští text bude konečně o cestování. Jestli najdu sílu a chuť ho napsat.
A poslední věc. Pokud chcete jiný pohled na naše severoamerické peripetie a předchozí Verčin rok v Kanadě, tak máte možnost zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat