Vzhledem
k tomu, že jsme s většinou našich spolupracovníků strávili
zhruba měsíc a půl, zaslouží si vlastní článek na
blogu.
Osazenstvo
farmy by se dalo rozdělit zhruba na čtyři skupiny:
- farmář a jeho rodina,
- normálové (tzv. kitchen people – lidi z kuchyně),
- lidi z města.
Náš
zaměstnavatel, farmář Dug Sutcliffe, by snesl označení typického zemědělce. Bodrý, těžce pracující (obvykle 10 hodin denně) a neustále dobře naladěný. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykly na jeho styl humoru (většinu věcí, které říkal vážně nemysle absolutně vážně), ke kterému například patří i ranní výstřel z pistole do vzduchu a imitování křiku postřeleného člověka. Šéf to byl skvělý, domácí ještě lepší - ubytování zadarmo, pokud někdo s něčím potřeboval pomoct, obvykle se dočkal řešení nebo pomoci ihned. Obvykle se lidi dělí na dvě skupiny - buď jen kecají anebo konají. Doug zvládá oboje. Jeho rodinu jsme příliš nepoznali, naprosto logicky se snaží od zbytku
osazenstva na farmě, zejména hippies/hobos skupiny, separovat.
Další skupina se těžko popisuje. Asi nejvěrnější označení je kombinace hippíků s hobos. Hobo je anglické označení pro sezónního pracovníka, který za prací migruje, nebo pro jistý typ bezdomovce. První
dojem z této skupiny byl trochu rozpačitý.
Přijeli
jsme totiž na farmu, a první, koho jsme potkali, byli hluční, ještě
hlučnější muziku poslouchající, dredatí, fousatí, ne příliš
čistí a rostodivně oblečení muži a ženy ne příliš jistého
věku. První jejich kontakt s námi byl ten, že nám nabídli pivo.
Druhý kontakt spočíval v nabídnutí marihuany. Mezi tím nás
ubezpečili, že jsme opravdu na chřestové farmě.
Naštěstí byli poměrně neškodní, kromě ztráty cca půl plata vajec a dvou banánů a neustálého hluku. Jídlo jsem připsal jejich poměrně častému změněnému stavu vědomí, čili to nejspíš nikdo neudělal naschvál. Nejhorší byl asi hluk, který oni a jejich hudba vyluzovala. Člověk totiž na poměrně malém prostoru těžko hledal místo, kde by byl klid. Jinak s nimi byla ale zábava.
Mezi
normály jsme se zařadili my. Kromě nás do této skupiny patřil i
Mick z Austrálie, kterému táhlo velmi rychle na 60. Do Crestonu na chřestí farmu se ale nedostal omylem. Ve vedlejším městě (kanadsky rozuměj 130 km) má
dceru a vnučku, a jeho manželka tam má na rok práci jako učitelka
(na výměnném programu). On je středoškolský učitel řemesel (u
nás by se to dalo velmi volně přeložit jako dílny, ve
skutečnosti to je u nich mnohem složitější), ale on v rámci
výměnného progamu v Kanadě neučí, čili se nechtěl jen válet
doma a našel si práci na farmě.
Poslední dva členové jsou Nigel
a Lora. Nigel má magisterský titul z filozofie, PhD program ho
nelákal (v podstatě jediná možnost, jak získat místo na
universitě), na college (nižší univerzita nic zatím taky
nenašel), čili dělá, co mu přijde pod ruku. Jeho přítelkyně
Lora je spisovatelka, a posledních několik let žili z toho, co
měli našetřené a tudíž ona nepracovala vůbec a snažila se
psát a Nigel jen tu a tam. Peníze jim ale dochází, čili přijeli
na chřest. Mezi tím si ale Nigel našel místo na místní college,
takže z něj profesionální sběrač chřestu nejspíš nebude.
Lidi
z města jsme taky moc nepoznali, obvykle přijedou, pracujou, a hned
odjedou. Jediní, s kterými jsme měli i jiný než pracovní kontakt byl John (first nation), jeho malý hyperaktivní syn a jeho manželka Charleigne.
Zbytek fotek lze najít zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat