Romantika kanadského venkova

Omlouvám se za poměrně dlouhou odmlku, ale mezi chřestem a školní prací se toho jednak nedělo a jednak se mi psát nechtělo. Momentálně míříme na Aljašku, tak v autě po cestě bude snad víc času...

S rurální oblastí jsou často spojeny romantické představy o harmonickém životě stráveném „skutečným“ vytvářením Hodnot, které jsou představovány poctivou a těžkou prací spojenou s pěstováním a chovem.

Někde na naší planetě pro některé typy osob to může nejspíš platit. Možná. Ruku do ohně bych za to ale nedal. Z mého pohledu jde spíše o dosti špinavou, namáhavou a různé části těla ničící činnost, která je závislá na nahodilosti rozmarů přírody. Jedním slovem se to dá shrnout jako opruz (možná i hůř).

A jak jsem se na kanadském venkově já, pracovním zaměřením kancelářská krysa/postelový povaleč, ocitnul? Odpověď je jednoduchá, následoval jsem svoji milou a drahou partnerku. Potřebuje peníze, a práce na plný úvazek se v Kanadě jednoduše sehnat nedá. Práci „pro blbečky“ dělají blbečci, tudíž normálního člověka obvykle nevezmou. Kvalifikovanou práci bez kanadské VŠ nejde sehnat obvykle vůbec. A tak když se jí naskytla možnost jet sbírat chřest, tak se po ní vrhla. A já nebožák k tomu přišel jako slepý k houslím. Více o farmě, osazenstvu a samotné práci příště.

Hlavním problémem kanadského venkova, který si člověk automaticky spojí s přírodou, by se dal přirovnat k výkladní skříni zavřeného obchodu. Nebo ještě lépe, představte si proslulé uličky v Amsterodamu, kde jsou za prosklenou stěnou nahé slečny. Vy byste k nim ale nemohli dostat, ať byste dělali, co byste dělali. Stejně tak to je s většinou kanadské přírody. Můžete jen koukat, ale nemůžete šahat. Důvodem je fakt, že buďto jde o soukromý pozemek, čili na něj nemůžete, anebo nikde není žádná cesta. Prodírat se pralesem totiž není žádná zábava.

Takže když by si chtěl člověk ve vzácných chvílích volného času alespoň užít okolí, což je fakticky jediná věc, o které lze skutečně říct, že působí romanticky, nezbude mu nic jiného, než sednou do auta, a jet de facto na jedno jediné místo v okolí, které není vyasfaltované a není na něm cedule NO TRESSPASING (lze přeložit jako Soukromý pozemek, nevstupovat!!). Jde o mokřady, které jsou zhruba 8 km od farmy. Čili se tam nedá skoro ani jít na procházku (jsou tam všude komáři), ani běhat (jsou tak hladoví, že jim člověk neuteče).

K domnělé venkovské romantice tedy všudypřítomní komáři (na farmě je jich o něco míň než v mokřadech, ale žádná sláva to není) ničím nepřispívají. Poslech jejich bzučení se zrovna slovem romantický označit nedá. Počet kousanců jsem už přestal raději počítat a jen jim neustále sprostě nadávám.

Nejbližší okolí farmy (kanadsky rozuměj do 50 km) ničím zajímavým kromě regionálního muzea a pivovaru není. Příroda - regregionální park (něco na styl CHKO) - je nějakých 60 km daleko, v okolí do cca 15 km jsou dvě cca 2,5 km dlouhé stezky. Návštěvník Crestonu tedy musí vzít zavděk blízkým okolím (kanadsky rozuměj cca do 150 km). Tady je už z čeho vybírat. Např. Kooteney Lake (jezero), Nelson (horské maloměsto s přetrvávající hippie a uměleckou kulturou), hotsprings (horké prameny).

S kulturou je to špatné asi stejně jako na každém venkově. Jsou tu hospody, jedno kino, obchoďák. To je vše. Jednou ročně tu mají Blossom festival (festival květů), který spočívá v tom, že všichni vezmou svoje auta (obvykle trucky) a několik veteránů, dají na to reklamu svého podnikání, a se řvoucím motorem a rozhazováním sladkostí dětem projedou po hlavní třídě města. My měli to „štěstí“ se festivalu zúčastnit. Abych místním nekřivdil, celý víkend je ve znamení komunitního programu. My ale pracovali, čili, kromě průvodu jsme si toho moc neužili.

Tudíž na závěr si dovolím konstatovat, že kanadský venkov je strašlivě nudný. Na google plus je pár dalších fotek, nemám momentálně čas je třídit a hrát si s nimi :). Odkaz zde.